Mafia

67.

Pohled Shawna

S Codym už druhý den ležíme na střeše opuštěného paneláku a dalekohledem sledujeme hlídku, která se střídala po třech hodinách a vykuřovala na každém rohu cigarety. Také jsem si všiml několik nových aut, které museli přijet až po tém útěku.

„Nesu svačinu."

„Zito, co ti tak trvalo?" sykl Cody, který si celou dobu stěžoval, že má hlad. Proto se ihned chopil šance a pustil se do jídla.

„Shawne, já to za tebe vezmu."

„Díky Becco, tedy Zito, promiň, pořád si zvykám," usmál jsem se a předal jí dalekohled. Dohodli jsme se, že když už nejsme kolem Josepha, není důvod zastírat její pravou identitu. A když to tak vezmu, měli jsme to udělat hned po tom, co jsme utekli.

„To je v pořádku, chápu to," řekla a zaujala moje místo.

„Dívala ses, jestli tě někdo nesledoval?" zeptal jsem se pro jistotu.  Nechtěl jsem riskovat, že se něco pokazí.

„Neboj, byla jsem obezřetná."

„Dobře," zamumlal jsem a zakousl se do bagety. Bylo něco okolo čtvrté a stále se nic nedělo. Doufal jsem, že Layla byla v pořádku. Nelíbilo se mi, že byla v takové společnosti sama.

„Je to tady," zvolala Zita a my se k ní rychle připlížili. Vzal jsem si dalekohled do ruky a zaměřil se na skupinku ozbrojených mužů, kteří vyšli předním vchodem.  Bohužel Laylu jsem mezi nimi nezahlédl. Nasedali do aut a dvě přislavili ke vchodu. Nakrčil jsem obočí. Najednou ze tmy vyšla úzká postava s třemi dalšími muži. Byla to ona. Povídala si s mužem napravo a usmívala se. Nechápal jsem to. Tak moc jsem se bál, že jí uvidím pomlácenou a ono nic.  Za opaskem měla strčenou zbraň a vlasy měla ve vysokém culíku. Obešla auto a následně do něj nasedla.

„Musíme jít, rychle," řekl jsem a všichni jsme se rozeběhli k autu, které bylo ukryto v garáži.

Pohled Layly

Když jsem nasedla do auta, uvelebila jsem se na kožené sedačce a připoutala se. Na jednu stranu jsme se těšila, až tohle všechno bude za mnou, ale stále nevěřím tomu, že bych mohla žít obyčejný a bezpečný život s rodinnou. V autě jsem si s mými společníky opakovala plán a při tom jsem si mnula jizvičku na ruce. Měla jsem obavy jako každý, všichni na mě spoléhali, byla jsem jejich jediná šance.
Když jsme zastavili v ulici, vystoupila jsem a šla na místo, kde jsem měla být "přepadena". Na konci jsem zatočila vlevo, pokračovala jsem a pak jsem se dala zase vlevo a pak zase párkrát do prava, dokud jsem nedošla na menší náměstí velmi chudé čtvrti. Nechápala jsem, proč se skoro každý gang ukrývá v dírách, když mají dost pěněz. Je mi jasné, že se chtějí skrýt, ale tohle mi příjde až moc.
Kráčela jsem stálé podle plánku, který jsem si včera detailně pročítala. Všimla jsem si, že jsem na sebe upozornila. Pár zvědavých pohledů si mě prohlíželo z dálky a já si nasadila kapucu. Musela jsem vypadat jako bych byla na útěku, což vlastně jsem. Přidala jsem do chůze a šla užší uličkou. Po pár metrech jsem za sebou uslyšela kroky. Chvíli jsme vytrvala, ale nedalo mi to, a tak jsem se otočila. Za mnou šel dvoumetrový muž zahalený šátkem přes obličej. To byli oni. Muselo jich tady být víc, tím jsem si jistá. Vypadalo to, že se tady všechno šířilo rychle. Abych nebyla moc nápadná dala jsme se běhu. Když mě následoval, začala jsem cítit stoupající adrenalin v těle. Utíkala jsem co mi nohy stačily. Zarazila mě až slepá ulice. Zhluboka jsem dýchala a sledovala toho muže před sebou. Za ním se objevili další dva s noži v ruce. Ten vepředu se ke mně pomalu blížil, což bylo docela dost děsivé, ani jsem nemusela hrát to, že se ho bojím, protože to jsem měla v popisu práce.

„Prosím, neubližujte mi," zaškemrala jsem a natlačila se svým tělem do rohu. Když mi neodpověděl a postavil se přede mě, vrazil mi z ničeho nic takovou facku, že jsem se málem neudžela a spadla na zem. V afektu jsem zvedla ruce a chtěla mu ránu oplatit, bohužel jeho síla mě přemohla a já sjela po zdi na zadek.

„Prosím, nechtě mě," vzlykla jsem bolestí. On jakoby neslyšel a druhý muž, který v tu chvíli stál hned vedle něj mi na ústa přiložil kapesníček a nějakou látkou.

                       *    *    *

Když jsem se probrala, musela jsem si přiznat, že tyhle omračovací taktiky mě začínali pěkně štvát. Vždycky jsem se vzbudila na neznámém místě, bezmocná a jak jinak, než svázaná. Moje pravá tvář hořela. Určitě tam budu mít pěknou modřinu, ale stálo to za to, pokud se všechno podaří. Nade mnou svítilo světlo, které osvicovalo prostor kolem mě. Nebylo tady nic zvláštního, akorát trocha zaschlé krve na podlaze. V duchu jsem doufala, že jsem na správném místě a že mě neunesl nikdo jiný, ale byla jsem ujištěna, že jiný gang tady není. Zkusila jsem trhnout rukama, ale provazy byly moc utažené. Samozřejmě tito lidé měli zkušenost s převozem stovky děvčat kvůli prostituci. Tento gang je považován za nebezpečnější a samozřejmě o dost surovější vůči dívkám.
Zkusila jsem s tou židlí přiskočit ke dveřím, poprvé se mi to podařilo a na podruhé jsem spadla na stranu. Sykla jsem bolestí, protože jsem celou vahou ležela na své pravé ruce. Najednou se otevřeli dveře, konečně!

„Co si myslíš jako, že děláš?" řekla oplácanější žena, která ke mně přišla. Měla na sobě modrou uniformu a působila nepřístupně.

„Kde to jsem? Co po mě chcete?" zeptala jsem se mezitím co mě zvedala.

„Sklapni, zachvíli přijde šéf a nebyl by rád, že tady děláš potíže," řekla a odešla. Samozřejmě nezapomněla prásknout dveřmi. S povzdechem jsem zavřela oči a snažila se myslet na to dobré, ale slzy po chvilce opouštěly mé oči a spadaly mi po tvářích na mikinu. Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla a brečela, protože jsem vyčerpáním usnula.
Probudil mě silný stisk na tváři.

„Layla Brownová, to je ale náhoda," řekl bezcitně a důkladně si prohlížel můj obličej. Byla řada na mě, abych ze sebe udělala velkou chudinku. Byla pravde, že mě děsil jenom tím svým pohledem, ale pomalu jsem si zvykala na cizí tváře.

„Cos tady vůbec dělala? Hm?"

„Hledala jsem úkryt," šeptla jsem a schoulila se do židle.

„Určitě to je nějaká past ne? Tvoji kamarádíčci čekaj někde venku a chtěj nás napadnou že?"

„N-ne, pohádala jsem se s nima," vzlykla jsem, ,, jsou to chladnokrevní vrazi! Nenávidím je! Všechny nenávidím!" křičela jsem s brekem.

„Prosím, jenom chci domů," vzlykla jsem a on se začal hlasitě smát.

„Bože, ty jsi tak vtipná," pohladil mě po tváři a já ucukla.

„Nejradši bych si tě nechal, protože v hlavě se mi teď honí milion věcí, co bych s tebou chtěl dělat," ušklíbl se zákařně a ruku z mého obličeje přemístil na moje ňadra.

„Bohužel se k Josephovi musíš vrátit a já se postarám o to, abych dostal to, co si zasloužím."

„Ne! Prosím ne, to nemůžete udělat! Nemůžu se tam vrátit!"

„Sklapni!" vykřikl hluboce a já poslechla.

„Osmdesát pětko, připravte slečnu Laylu k převozu."  Poté odešel a ta žena poslechla a začala mě rozvazovat. Když byla u mně, všimla jsem si vyšitého čísla, které vyřkl, na té uniformě. S menším povzdechem jsem vstala a kráčela po jejím boku. Nebude dlouho trvat a já zase spatřím jeho tvář.

Tak tady je nová kapitola!!! Omlouvám se, že je to po tak dlouhé době, ale doufám, že se Vám tato kapitola bude líbit. Mimochodem děkuji Vám za všechny ty hvězdičky a hezké komentáře!
K.