Mafia

72.

„Naše auto je na druhé straně," oznámil Shawn Codymu, který se snažil setřást nepřátele.

„Já vím, ty chytrolíne, ale musíme se jich zbavit." Zmateně jsem pozorovala okolí, které se mi rozmazávalo před očima. musím říct, že Cody jel snad dvě stě kilometrů v hodině. Udivovalo mě, že to to auto zvládá. Zita šmátrala v kufru a hledala nějakou munici, protože té jsme moc neměli. Naštěstí se ji poštěstilo a vytáhla tašku se vším, co se nám bude hodit.

„Tak se mi to líbí." Usmála se pro sebe a začala si prohlížet obsah svého pokladu. Bylo vidět, že Zita rozumí zbraní dost dobře. Všechny si pečlivě prohlédla a plně je nabila. Když chtěl podat jednu Deanovi, zaútočili. Cody prudce zahnul doprava, aby nám neprostříleli zadní sklo. Zita na mě spadla a taška s těžkými věěcmi spadla na moji raněnou nohu. Vyjekla jsem bolestí. Zita se ihned zvedla a tašku odsunula.

„Promiň."

„Není to tvoje chyba." Uklidnila jsem ji a vzala si jednu zbraň.

„Jsou tady i granáty. Mohli bychom zajet do té garáže, kterou jsme viděli cestou sem. Tam vyměnit auto a než k němu přijedou, odpálit to, i s nimi." Navrhla a já se nestačila divit. Jak ji to mohlo hned takhle napadnout? Všichni jsme její plán odsouhlasili. Zita si sedla zády k Deanovi a z pootevřeného okýnka začala střílet po nepřátelích. Odtáhla jsem se nechtěně od Shawna a podívala se na svoji krvácející nohu. Měla jsem chuď povolit si ten pásek, protože mě to strašně moc bolelo, ale musel jsem to vydržet. Cody zatočil na konci ulice doleva a já z dálky mohla vidět vysokou budovu s auty.

„Musíme nám získat nějaký čas," rozhodl Shawn a sedl si, tak jako Zita. Mezitím co stříleli jsem sledovala auta za námi. Byly těsně za námi s setřást je bylo snad nemožné.

„Zalezte dovnitř, mám nápad!" zakřičel Cody. Oba uposlechli a normálně se usadili.

„Máte tam pásy?"

„Ne," odpověděla jsem a zamračila se.

„Já jo." Vyplázl na nás jazyk Dean a připoutal se. Vždycky našel způsob, jak odlehčit situaci. Pokroutila jsem nad ním hlavou a usmála se.

„Fajn, tak se pořádně držte ať se mi neobjevíte na palubovce." Shawn mě instinktivně přivinul k sobě a pevně se zapřel od sedačku, se Zitou jsme udělaly to samé. Cody dupnul na brzdu a všichni jsme vylítli dopředu, myslím, že kdyby mě Shawn nedržel tak bych vážně byla na té palubovce. Než jsme se stihli vzpamatovat, narazili do nás zezadu. Naším autem to škublo, ale Cody neváhal a rychle se rozjel k té budově. Ohlédla jsem se za stojícími auty a oddechla si.
Když jsme dorazili dovnitř, zajeli jsme do druhého patra, kde jsme si vyhlídli jeden starší model fordu. Zastavili jsme asi deset metrů od něj a vystoupili. Shawn mě opět nesl a Deana podpíral Cody. Zita běžela s brašnou napřed a pomocí drátků nastartovala. Seděla jsem na sedačce a potlačovala pulsující bolest. Zatnula jsem zuby a rukama jsem svou nohu podebrala a trochu ji natáhla. Bohužel tady nebylo tolik místa, takže jsem se musela spokojit pouze s tímhle.

„Už jedou," zašeptala Zita a víc se přikrčila. Sledovala jsem, jak pomalu přijíždějí k jeepu a vylézají z aut se zbraněmi namířené na něj.

„Teď! Teď!" zakřičeli všichni kromě mě. Trochu mě to překvapilo, ale věděla jsem, že oni v tomhle mají praxi, narozdíl ode mě. Cody vyjel a oni se na nás otočili. Zita odjistila dva granáty a hodila je po nich. My mezitím rychle projeli kolem jejich aut a za námi jsme mohli slyšet jenom burácející explozi. S naším autem to trochu trhlo, ale nebylo to nic hrozného.
Když jsme byli v prvním patře, ucítila jsem, jak se pod námi beton zachvěl.

„Ehm lidi?" zeptala jsem se nejistě.

„No?" zeptal se Cody.

„Myslím, že se ta budova řítí." A přesně v tu chvíli, kdy jsem to dořekla se za námi ozývaly rány. Cody zrychlil a než to na nás celé spadlo vyjel ven. Všichni jsme si oddychli a autem se rozlehla hudba z rádia. Opřela jsem si hlavu o okno a dívala se prázdné ulice. Shawn mě chytil za ruku a já mu ji pevně stiskla. Byl se mnou, konečně. Ucítila jsem na sobě jeho pohled, a tak jsem se na něj taky podívala. Jeho oči byly plné radosti, možná i lásky.

„Zvládli jsme to," zašeptal a naklonil se ke mně. Pohladil mě po tváři a já zavřela oči. Na mých rtech jsem ucítila jeho dech a já se musela soustředit na to, aby mi srdce nevyletělo z hrudi. Když se naše rty spojily, mé tělo ovládl klid a příjemné teplo. Přitáhla jsem si ho blíž k sobě a prsty mu vjela do jeho jemných kudrnatých vlasů.

„No tak, nechte si to na jindy," zamumlala Zita a my se od sebe se smíchem odtáhli.

Omlouvám se za to, že tento díl je takový kratší, ale když jsem napsala poslední větu, věděla jsem, že sem už nic nenapíšu.
Moc si cením toho, že Vás tento příběh baví a že ho nechcete ukončit. Nemusíte se obávat, že bych příběh třeba do několika týdnů ukončila.
K.