Mafia

46.

Dnes jsme všichni seděli na zemi mého pokoje a rozebírali podrobnosti k brzké akci, z které jsem byla více nervózní.  Dokonce i vedle Shawna jsem si přišla nesvá. Tessa nás po očku sledovala a já nad ní jen protáčela očima, protože byla fakt nenápadná. Samozřejmě, že jsem to myslela ironicky.

„Takže já to budu sledovat z povzdálí a jistit vás?" zeptal se Alex, který byl naše záloha, o které Joseph nevěděl.

„Jo, kdyby se něco změnilo, budeme na příjmu," přikývl Shawn a nadále listoval papíry.

„Tolik zbraní nepobereme ve dvou," namítnu a podívám se na Shawna, který mi ale pohled neopětuje.

„Proto tam Cody přiběhne a Tessa ho bude krýt," řekne bezmyšlenkovitě.

„Fajn," zamumlám a natáhnu si nohy před sebe, protože mě všechno bolelo. Seděli jsme tady snad už tři hodiny!

„Tak počkat, my přijedeme na místo, dojdeme za nimi, jakoby nic a budeme nabízet větší sumu peněz, kterou nemáme?" zeptala jsem se a zamračila se.

„Ty peníze budou chtít vidět," dodala Zita, sedící vedle Codyho.

„Tak jasně, ale to bude ten zvrat. Nejdřív řekneme, že ty zbraně chceme vidět. Oni nám je ukážou. Je jasné, že ty zbraně nebudou nabité, takže budeme mít svoje a až to budou nejmíň očekávat, tak vypukne přestřelka a my dva se pokusíme pobrat co nejvíce věcí půjde. Uvidíme, kolik tam bude lidí, když jich bude hodně tak je nejdřív všechny postřílíme. Nejhorší je, že to musíme stihnout, co nejrychleji, protože si zavolají posily a to bude trvat tak půl hodiny," ukončil to Shawn a vstal.

„Myslím, že můžeme jít na oběd," řekl a ostatní pouze souhlasili. Postavila jsem se na nohy a sundala si gumičku ze zápěstí. Cestou jsem si udělala rychlý drdol, aby mi vlasy nepadali do jídla a držela se v blízkosti Tessy, která se smála nějaké historce, kterou jí Cody vyprávěl.

V jídelně nebylo moc lidí, a tak jsme si sedli hned na začátek. Na chvilku jsem si přišla, jako na škole, kde je taková ta skupinka oblíbených lidí u jednoho stolu a baví se a všichni je obdivují. Na chvilku mi to vykouzlilo úsměv na rtech.

„Sněz něco," drkla do mě Becca, která seděla vedle mě. Ale já jen pokroutila hlavou. Nemohla jsem, měla jsem stažený žaludek a nedokázala jsem polknout ani sousto.

„Vždyť nevaří špatně, dokonce mi přijde, že tohle rizoto je zatím nejlepší, co jsem kdy měla," řekla, ale já ji nedokázala pořádně vnímat. Bylo mi nevolno. Už jen když jsem si vybavila chuť nějakého jídla, zvedl se mi žaludek.

„Ale no tak Laylo, udělej ááá," řekla ze srandy Tessa a vidličkou mi začala kroužit před pusou. V tu chvíli jsem vylítla ze židle a běžela k nejbližšímu koši a začala zvracet. Bylo mi tak špatně, že jsem nevnímala lidi kolem. Klekla jsem si, kvůli mým zesláblým nohám a snažila to všechno v sobě udržet. Bohužel se mi v hlavě objevovaly různé nechutnosti a můj žaludek se stále stahoval, ale já už neměla co zvracet. Jenom sem tam vyčerpáním seděla opřená rukou o hrdlo koše a položenou hlavou. Najednou se na mých zádech objevila teplá dlaň a já věděla, že je to on. Vždycky je to on, kdo mi pomůže.

„Je ti alespoň líp?" zeptal se jemně.

„Trochu," řekla jsem, ale vůbec to nebyla pravda. Přišla jsem si stísněně, ale nebylo jenom tou nervozitou z té akce, ale také z toho, že jsem chtěla být doma. Co já bych za to dala. Nechápu, jak to může Tessa tak pohodově zvládat. Zajímalo by mě, jestli jí chybí starý život víc než ten můj.

„Vezmu tě do pokoje," oznámil mi a já se na něj podívala.

„Vypadáš jako zombie," uculil se roztomile.

„Díky za lichotku," zamumlala jsem a on mi odhrnul zpocené vlasy z čela a podebral mě pod nohama a nesl rovnou do mé postele.

„Jsi nejlepší," zamumlala jsem a pomalu zavírala oči. Bylo mi příjemně v jeho blízkosti. Sálalo z něj takové teplo, že mi sloužil, jako topení, které ohřívalo mé zmrzlé tělo. Nevím, čím to bylo, ale den ode dne mi byla větší zima.

„Mám zavolat Deana?" zeptal se a ukládal mě do postele. Ale já jen záporně pokroutila hlavou a posadila se.

„Budeš ještě zvracet?" zeptal se vyděšeně a začal se pohlížet kolem. Asi hledal další koš.

„Ne, jenom si chci vyčistit zuby a napít se vody," zachraptěla jsem a chytila ho za paži. On pochopil a pomohl mi dojít do koupelny, kde jsem vykonala to, co jsem potřebovala. Poté jsem si lehla zase do postele a on si lehl ke mně. Byla jsem ráda, že to udělal sám od sebe, protože jsem nechtěla, aby odešel a bylo mi blbé ho prosit, aby zůstal.

„Bude to v pořádku," hladil mě po vlasech a mě přišlo, jakoby mi nahradil na chvíli mamku. Dělávala to tátově smrti pokaždé, když jsem nemohla usnout a občas brečela i se mnou.

„Mám tě ráda," zamumlala jsem, objala ho a propadla spánku.

Tento díl jsem napsala včera snad za hodinu! Nestává se mi, že by mi to šlo tak rychle, ale je to dobře samozřejmě. U mě to je tak, že nemám přesnou osnovu, co se bude dít, protože jsem ten typ člověka, který něco stále přidává a mění, že by se mi to moc nevyplatilo. A musím přiznat, že v tomto příběhu se toho má udát ještě mnoho a jsem zvědavá, kolik to bude mít kapitol.
A jak píši skoro ke každé kapitole, děkuji všem!!!!! Vážně  nedokáži vyjádřit, jak moc jsem ráda. Vždycky jsem koukala na příběhy, které měli hodně shlédnutí a přála si, abych byla taky takhle daleko. A teď jsem! Prostě je to neuvěřitelný!!! DĚKUJI!
K.