Survivor [TaeKook] ✔️

1.

Jungkook's pov.

Chlad. Jediné, co cítím, je chlad. Chci se nějak zahřát, ale pohyb mi nebyl umožněn. Snažím se otevřít oči, ale nějak mi to nejde. Začínám vnitřně panikařit. Zkouším hýbat rukama, ale mám je svázané.

„Klid, chlapče. Nehýbej se,“ ozval se vedle mě hlas. Leknutím jsem přestal se vším, co jsem dělal a začal se nekontrolovatelně třást. 

„Prosím, neubližujte mi,“ zakňučel jsem a vzlykl. Slyšel jsem, jak se osoba, která na mě předtím promluvila, pohnula a blížila se ke mně.

„Nechci ti ublížit. Jsi přivázaný jenom z bezpečnostních důvodů. Nevíme, jak moc tě radiace zasáhla, takže pro jistotu máš pouta. Sundám ti je, ale musíš mi slíbit, že se ani nehneš, ano?“ Lehce jsem přikývl a nechal se odpoutat. Bylo mi divné, že jsem najednou cítil dotyk na všech čtyřech končetinách. Nijak jsem nepostřehl, že je tu i někdo další. Najednou jsem si ale něco uvědomil.

„Počkat, říkal jste radiace? Proč by mě měla zasáhnout radiace? Co jste se mnou udělali?“ začal jsem se všemožně kroutit a třást se strachem.

„Klid, něco jsi mi slíbil. Mám tě znova připoutat?“ slyšel jsem v jeho hlase naštvání. Přestal jsem se sebou házet, ale třást jsem se nepřestal.
„Ty si nepamatuješ, co se stalo?“ Záporně jsem zakýval hlavou. I když jsem ho nemohl vidět, nějak jsem v jeho hlase vycítil, že posmutněl.
„Co posledního si pamatuješ?“ optal se mě znovu a já začal uvažovat. Zhrozil jsem se, když jsem si uvědomil, že jediné, co si pamatuju, je asi tak mé jméno.

„Nedokážu si na nic vzpomenout,“ ozval jsem se po chvíli přemýšlení.
„Dobrá, tedy. Všechno ti vysvětlím, a snad si pak vzpomeneš. Ale jako první ti sundám tu pásku z očí, ano? Musíš mi ale znova slíbit, že se nebudeš pokoušet otevírat oči. Nech je zavřené, dokud ti neřeknu,“ upozornil mě. Já němě přikývl na souhlas. Na své hlavě jsem cítil dotyk. Cítil jsem, jak se tlak kolem mé hlavy, který byl způsobený páskou, uvolnil, a já si tiše oddychl nad tou úlevou.

„Dobře. To bychom měli. Teď mě musíš pozorně poslouchat, ano? Je to důležité,“ přikývl jsem na souhlas.

„Před sebou máš kamennou stěnu, na kterou se podíváš. Oči otvírej ale pomalu, aby sis postupně zvykl na světlo v místnosti. Jestli se nic nestane, můžeš se podívat na mě nebo se porozhlédnout kolem. Jenom tě chci upozornit, ať se mě nelekneš. Radiace mě totiž hodně zasáhla a jsem jaksik... Zmutovaný.“ Pozorně jsem poslouchal všechno, co mi říkal. Až teď jsem si uvědomil, že má velice příjemný hlas.

„Můžeš,“ řekl a já se zhluboka nadechl. Pomalinku jsem začal otvírat oči a koukal se stále před sebe. Neměl jsem ani odvahu se kouknout někam jinam, protože jsem se bál, že se něco stane. Když jsem si ale na světlo zvykl, oči jsem otevřel úplně bez problému. Začal jsem zrychleně mrkat, jelikož jsem viděl mírně zamlženě.

„Nějak divně vidím. Jakoby tu byla mlha,“ postěžoval jsem si, protírajíc si oči, aby mlha ustoupila.
„To je možně. Nevíme, co ti je, takže tohle by mohla být součást tvé mutace. Ale žádné lasery nestřílíš, což je dobré znamení. Můžeš se podívat okolo, pokud chceš,“ pobídl mě. Ještě chvíli jsem setrval v pozici, ve které momentálně jsem. Sbíral jsem odvahu.

Mé oči se automaticky pohly a já zrakem spočinul na osobě, která stála vedle mě. Musel jsem si znova protřít své oči, abych se nějak dokázal rozkoukat přes tu mlhu, kterou jsem stále viděl kolem sebe. Šokovaně jsem pootevřel ústa, když jsem toho muže viděl jasněji.

Podle jeho vzhledu, mu bylo jen o pár let více, než mně. Měl tmavě hnědé vlasy a bezchybnou pleť. Na sobě měl bílý plášť, který byl místy špinavý, či potrhaný. I přesto vypadal krásně. Jediné, co kazilo dojem, byly jeho paže. Snad už po sté jsem si protřel oči, jestli to není jenom iluze. Vážně má čtyři ruce? Řekl jsem si v duchu.

„Ano, vidíš dobře. Mám čtyři paže,“ řekl, jako kdyby mi četl myšlenky.
„Jak jsi-“
„Vidím tvůj pohled. Nejsi jediný, kdo se takhle na mě koukal,“ vysvětlil mi a jeden pár si schoval do kapes od pláště.
„Mimochodem, já jsem SeokJin,“ řekl a podal mi jednu ruku. Nejistě jsem ji přijal a lehce s ní zatřásl.
„JungKook,“ šeptl jsem a stále ho pozoroval.

„Dobře, Jungkooku. Uděláme ještě nějaké vyšetření, než půjdeme za ostatními, ano? Moc se mi nelíbí, jak vidíš tu mlhu. Asi to bude souviset s tou barvou očí,“ řekl a přešel ke stolečku, který měl nedaleko. Až teď jsem se podíval po místnosti, kde momentálně jsme. Vypadá to tu, jako v nějakým sklepě. I když je tu všechno, co jsem normálně u doktorů viděl, nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsme v podzemí.
„Ostatní? Jací ostatní? A co mám s očima?“ začal jsem panikařit. Už od mala jsem byl těžký introvert. Nerad se seznamuji s novými lidmi.
„Ostatní, kteří přežili výbuch, a které jsem našel. Nemusíš se bát. Jsou to normální lidi. Teda, aspoň někteří,“ mrkl na mě. Trochu jsem se nad tím gestem zamračil, ale nijak jsem to dál neřešil.
„A zatím nevím, co máš s očima. To zjistíme. Jediné, co ti můžu říct je, že jsou neonově žluté,“ oznámil mi a vzal si do ruky nějakou věc.
„Neonově žluté?“ podivil jsem se.
„Ano. Teď se ale nehýbej, ano? Potřebuji, aby ses koukal do toho světla,“ přikázal mi a já ho poslechl.

„Takže, všechny výsledky máš v pohodě. Možná to je jenom dočasné, ale i tak mě znepokojuje ta žlutá barva. Kdyby se děly nějaké změny, okamžitě mi to řekni, ano?“ mluvil ke mně Jin, když se koukal do papírů od výsledky. Beze slov jsem přikývl na souhlas.
„Vysvětlíš mi, co se vlastně stalo?“ zeptal jsem se ho, když si schovával pomůcky do šuplíků. S povzdechem se na mě kouknul.
„Ano, vysvětlím. Ale ještě před tím, tě seznámím s ostatními, ano? Taky ti k tomu řeknou své,“ řekl a třísknul s dvířky, aby je zavřel. Leknutím jsem nadskočil a rukama se objal. Asi to je nějaký reflex, když se něčeho leknu, ale to můžu jenom hádat

„Tak pojď. Nemusíš se jich bát, ano? Mají stejný osud jako ty,“ natáhl ke mně ruku, kterou jsem přijal, a táhl mě ke dveřím.
„Já se jenom nerad seznamuji s novými lidmi,“ přiznal jsem a sklopil pohled.
„To je v pořádku. Každý je nějaký. A jsem i rád, že si pamatuješ nějaké své povahové vlastnosti. Ale věř mi. Jsou v pohodě. Možná budou dělat někteří problémy, ale jsou to úžasní lidé, ano? Nemusíš se ničeho bát,“ rozcuchal mi vlasy a otevřel dveře.