Chlapci v sukních

LXVII.

Charlie mi po vyčerpávajícím dni a mazlení na chvíli usnul v náruči. Takové momenty jsem upřímně miloval. Cítil jsem se tak klidný a kompletní. Bylo mi s ním hrozně dobře.

Zastrčil jsem mu pramen vlasů za ucho a pozoroval klidnou tvář ležící na mém polštáři. Jemně jsem ho pohladil po vlasech a pokračoval jsem až na ruku, kterou měl položenou na peřině. Měl jsem rád jeho štíhlé ruce, na kterých se rýsovaly svaly. Měl je úplně jiné než já. I prsty měl štíhlejší a možná i delší, zrovna je zdobily černě lakované nehty.

Otočil se na záda a já ho pořád dál sledoval, tentokrát však z profilu. Měl svoje nedostatky, ale i tak byl hrozně hezký.

„Bavíš se?" ozval se a já se lekl.

„Nerozumím."

„Baví tě mě pozorovat?" už otevřel oči a se svým šibalským úsměvem se na mě otočil. „Můj šestý smysl mě probudil a řekl mi, že ze mě nemůžeš spustit oči."

„Tvůj šestý smysl je zrádce."

„Možná pro tebe," přehoupl se zpátky na bok a chytil si mě. „Takže, přišel jsi na něco, když jsi měl tolik času si mě prohlížet?"

„Ani ne. Jen jsem tě samozřejmě obdivoval, jak jinak," lichotil jsem mu a přibližoval se k jeho tváři. Pevně jsem ho držel kolem boku a naše nosy se téměř dotkly.

„Tak to ti schvaluju, když jsem jediný, koho vůbec obdivovat teď můžeš."

„Nooo," protáhl jsem, „tím bych si nebyl tak jistý," hrál jsem si s ním.

„Ubližuješ mi," zatvářil se smutně.

„Spravila by to pusa?"

„A kam?" zeptal se hravě a smutek ho rázem přešel.

„A kam bys chtěl?"

„Zatím na rty a později třeba i na krk a hrudník a tak," diktoval si.

„Tak že jsi to ty. Ale jen tentokrát," upozornil jsem ho a jemu se zvedl jeden koutek. Chytil jsem ho opatrně za týl a jemně přitiskl svoje rty na ty jeho. Když jsme se zase rozpojili, promluvil.

„Pícháš," řekl.

„Jo, tebe," opáčil jsem.

„Jaký jsi neslušný," zavrtěl hlavou. „A měl by ses oholit. Mám velmi citlivou pleť," poučoval mě. Otřel jsem se tváří o tu jeho a pokračoval jsem, když on se snažil bránit.

„Au...ne...budu mít vyrážku!" stěžoval si, uhýbal, ale smál se. Skončil pode mnou a dostal jako odškodné krátkou pusu na rty.

„Nemusel jsi mě popíchat, abys mě mohl opíchat," znovu zvedl jeden z koutků a v očích mu zajiskřilo. Začal jsem se pro změnu smát já a znovu se položil vedle něj. „Hele, počkej, kam jdeš?" zamračil se.

„To, co jsi řekl, totálně zrušilo celou atmosféru," snažil jsem se sbírat ze záchvatu smíchu.

„Jsem vtipný, to by tě naopak mělo brát. Jsi rozbitej!" obvinil mě a vnutil se mi do náruče. „Jako fakt, co víc by sis mohl přát. Mám skvělý smysl pro humor, hezkou postavu," začal s výčtem.

„Přestaň mluvit," snažil jsem se ho zastavit.

„Ale já moc rád mluvím."

„No nepovídej!"

„Já vím, že by sis sám nevšiml," byl pro změnu drzý.

„Nepokoušej mě," zavrčel jsem na něj.

„Nebo co? Dostanu na zadek?" nedal si říct.

„Jo, třeba to," přikývl jsem.

„Klidně do toho, aspoň to začne být zajímavé," zahihňal se a otočil ke mně zády.