Chlapci v sukních

I.

„Takže, pokud sis správně přečetl nájemní smlouvu, stojí v ní jasně, že tak nízký nájem je jen díky tomu, že si zbytek částky odpracuješ jako můj osobní asistent," energický chlapec, který sotva rozrazil dveře svého bytu začal mluvit dřív, než jsem se mu stihl představit nebo vůbec říct: „Ahoj, já jsem tvůj nový kamarád!"

„Co–?"

„Vím, že je to dnes tvůj první den, takže na tebe budu mírný. Tady máš blok," vrazil mi do jedné ruky kroužkový bloček, „a propisku. Všechno si pečlivě zapisuj!" rozkázal mi.

Nechápavě jsem koukal drže oba předměty.

„Pojď," přikázal mi stroze.

Abych věci i sám sobě uvedl na pravou míru. Měl jsem jít na prohlídku bytu, kde jsem měl žít následujících několik měsíců během školního roku. Ale v ten moment jsem nechápal absolutně nic, co se dělo.

„Abys pochopil, jak to tu chodí. Každý den v sedm hodin ráno vstávám, dám si snídani a u snídaně nesmí chybět co?" otočil se na mě.

„Uh – jídlo?" zeptal jsem se přihlouple.

„No, to by nebylo od věci. Ale káva. Tady v dóze ji vždy mám, dáš to do kávovaru a prosil bych si jednu lžičku cukru. Píšeš si to? To je důležité! Bez cukru nemůžu celý den fungovat. Víš, jak je náročné být mnou?" jeho obočí se stáhlo skoro do jedné linky, jak se zamračil, ale o vteřinku později pokračoval dál ve své krasojízdě.

„Po nepříliš vydatné snídani se převléknu a začíná moje půlhodinka cvičení. Nějak se udržovat v kondici musím. Tahle postava není výsledkem ležení u počítače a pojídaní zmrzliny," poplácal se po břiše. „Což máme už osmou hodinu ranní, což je čas, kdy odcházím do koupelny upravit svoje zevnějšky. Vím, že sis možná říkal, že takhle skvěle vypadám už od probuzení, ale bohužel, stojí plno práce a času vypadat naprosto přirozeně, ale zároveň skvěle. Takže tahle koupelna je do osmi třiceti zakázané uzemí. Říkám to jasně a předem – nevstupovat, když jsem uvnitř!"

Zíral jsem do nepříliš prostorné koupelny, matně jsem si zapamatoval sprchový kout, ale už mě vlekl dál.

„A tady, příteli," řekl dramaticky, „se dějí kouzla. Tohle je nejdůležitější část tohoto bytu. Můj vlastní osobní pokoj!" křikl, rozkopl pootevřené dveře a mně se naskytl pohled na obrovskou místnost plnou různých barev, které jsem následně identifikoval povětšinou jako oblečení a jiné předměty, o kterých jsem neměl tušení, proč by je někdo měl mít v pokoji.

„Trávím tu plno času, když jsem doma. Učím se tu, bavím se tu, odpočívám tu. Vstup povolen na povolení majitele," zablekotal překotně, „piš si. A tam ten kamrlík naproti, to je tvůj pokoj," poukázal za nás.

Opřel se ležérně o futra svého pokoje, prohrábl si vlasy a koukal na mě, jak koukám na něj a snažím se zpracovávat, co jsem zrovna zažil.

Tak za deset vteřin se pousmál, stoupl si normálně a prohlásil: „Neutekl jsi. Vypadá to, že mám nového spolubydlícího. Výtečně," zatleskal si radostně. Potom se zatvářil mile, natáhl ke mně ruku a představil se.

„Jsem Charlie. Ty musíš být Matt."