Chlapci v sukních

XXVII.

„Díváš se na pohádky? Aww, sladký. Není divu, že jsi panic!"

Charlie mě objal kolem krku a dal mi pusu na spánek.

„Nejsem panic," opravil jsem ho.

„Ne, jen klučičí panic. Pravda. Já jsem zas holčičí panic. Ale já jsem teplej jak rozžhavený kamna v zimě, takže se to asi nikdy nezmění. Škoda, zkusit se má všechno," povzdechl si.

„Tak zkus odejít do svého pokoje a nerušit," odpálkoval jsem ho.

„Myslel jsem, že se ode mě naučíš jiné věci. Třeba vařit, nelenošit, starat se o sebe fakt pořádně. Ne, ty ses musel naučit sarkasmus," rozcuchal mi vlasy. „Nesedí ti to. Ty jsi ten hodný chlapec a já jsem Charlie."

„Kdybych tě neznal, neuznával bych to jako typ člověka. Ale takhle celkem souhlasím."

„Na co se to vůbec koukáš, drzoune?"

„Něco s draky," pokrčil jsem ramenem. „Zasloužím si odpočinek."

„Ano, to je pravda. Super pohádka, ale ten konec je trochu smutný."

„Díky za spoiler."

„Chceš vědět víc?" rozzářil se.

„Ne. Chci, abys mi udělal kakao a pak se možná můžeš dívat se mnou."

„Možná?"

„Pokud budeš hodný?"

„Jako bych někdy nebyl," bránil se uraženě.

„Vždyť jsi Charlie!"

Ukázal na mě neslušné gesto a vážně mi šel připravit kakao, které o pár minut později přinesl a vetřel se mi do osobního prostoru. Opřel se mi o rameno, objal mi paži a byl opravdu potichu, akorát občas usrkl z mého hrníčku. Nakonec nedlouho před koncem usnul. Měl jsem jeho hlavu v klíně, kroužil jsem mu prsty ve vlasech a on spokojeně oddechoval.

Přikryl jsem ho dekou, kterou jsme měli permanentně na pohovce. Zadíval jsem se mu na tvář, byl tak hezký. A taky byl najednou úplně jiný. Když nic neříkal, jen bez hnutí ležel. Nedělal scény, nemluvil, nesmál se. Nebyl v něm ten neutuchající optimismus, najednou byl jako všichni ostatní, akorát jsem věděl, že možná už nikdy se nebudu chtít dívat na jiný obličej. Což bylo trochu paradoxem, když zrovna on byl chlapcem tolika tváří.

Za nějakou dobu se znovu probral. Ty velké syté oči obklopené hustými řasami si mě chvíli prohlížely.

Zvedl ruku do vzduchu, natáhl jeden prst a šťouchl mě jím do nosu. Dětinsky se zasmál. Chytil jsem mu vztyčenou ruku do své a on si ji přitáhl k sobě.

„Máš z tohoto úhlu divný nos," ozval se pak.

„Jo, obvykle ho asi vidíš jinak."

„Ale stejně tě miluju," usmíval se. „Vypadáš takhle trochu jako prasátko."

Zasekl jsem se u té první větičky, kterou řekl. Ještě jsme se nedostali tak daleko, abychom si to vážně řekli. Bylo to pro mě dost důležité.

„Chro," nakrčil jsem nos.

Pobaveně zavrtěl hlavou. Posadil se a přešoupl ke mně na klín. Objal mě kolem ramen a držel.

„Jsi v pohodě?" staral jsem se.

„Naprosto. Už jsem ti říkal, že jsi pěkný?"

„Myslím, že jednou ses možná zmínil."

„Asi bych to měl říkat častěji. Ale zas aby sis nezačal myslet, že jsi hezčí než já," popíchl mě.

„A kdo říká, že si to nemyslím?" ušklíbl jsem se. Když si hodlal hrát, nehodlal jsem ho nechat zvítězit.

„Vlastně ty sám. Vidím, jak se na mě díváš."