Chlapci v sukních

XI.

Když se z nebe začaly snášet první vločky, viselo v bytě podivné napětí, které nakonec nevydrželo a bouchlo. Doslova se rozletělo na tisíce pestrobarevných kousíčků.

Charlie fanaticky poskakoval po obýváku, zatímco vyřvával „Vánoce! Vánoce!" pořád dokola a z pater nad námi i pod námi se ozývaly rány od sousedů, kteří chtěli v sobotu v sedm ráno ještě spát. Což jsem jim neměl tak úplně za zlé. Uklidnil se, až když si ukopl malíček na noze o pohovku, takže veselé jásání se proměnilo v tlumené nadávky a křik do výplně sofa.

„Asi karma," uculil jsem se trochu škodolibě, zatímco jsem si vedle v kuchyni bral z lednice karton s vajíčky.

„Kdy půjdeme shánět stromeček?" vyvalil na mě s nadšením oči jako malé dítě.

„Počkat. To vážně?"

„A copak ty slavíš Vánoce bez stromečku?" podíval se na mě, jak kdybych padl z višně. „Zpátky na stromy, se mnou se slaví tradičně. Krájí se jablka, je hostina po celodenním půstu, všechno."

„Trochu jsem myslel, že přes svátky budeš doma u rodičů? A jaký půst?"

„No... Ah, jo, jo, to je pravda," zarazil se. „No, každopádně, kdy půjdeme shánět stromeček?"

„Sežeň si ho kdy a kde chceš. Stejně nemáš ozdoby."

„Rekvizity by mohly posloužit."

„Jo, a místo hvězdy na špici stromečku budeš mít tu roztleskávačskou bambuli, ne?"

„No, pompom nezní špatně. Vidíš, taky máš někdy nápady k světu. To bych do tebe neřekl. Přemýšlel jsem, že bychom si ho mohli postavit tady," ukázal k oknu.

„Bude tu tma."

„Klid, jen nějaký maličký, symbolický. Kdybych tu chtěl zdobit nějakého obra, postačil bys mi ty."

„Jakože jsem velký nebo tlustý?"

„Jakože se ti dobře věší bulíky na nos."

„Tak malý a tak drzý," zavrtěl jsem nad ním hlavou.

„Však víš, jak se to říká. My menší máme blíž k peklu."

„Dal by sis kakao? Jo, vlastně... Ty nemáš. Moje chyba."

„Matty," zakňoural. „Prosím!"

„Naposledy."

„To říkáš vždycky. Ale to je jedno. Mám pro tebe i tak super zprávu. Už mám pro tebe vymyšlený dárek k Vánocům. Bude fakt originální. A budeš ho milovat, o to se postarám osobně."

„Teď se trochu bojím," popíchl jsem ho a on mě smetl polštářem z pohovky.

Ale spíš jsem se bál toho, že jsem tušil, že i já jemu budu muset sehnat nějaký dárek a vůbec mě nenapadalo, co by to tak asi mělo být.

Na nějaké oblečení nebo kosmetiku jsem se necítil – toho měl mraky a ještě bych to vybral tak, že by mi poděkoval se slovy, že by v tom vypadal jako debil. Musel jsem si to ještě nechat projít hlavou.

„Že ty nevíš, co mi dáš?" usmál se ďábelsky. „Až jsem pomalu slyšel, jak ti začala kolečka šrotovat v hlavě, když jsem se zmínil o dárcích."

„Jsem šikovný a bystrý vysokoškolák, na něco přijdu. Budeš se divit."

„Ani bych si nedovolil pochybovat. Ale ne levandulové stíny, prosím," smál se. „Ani nic takového. Vlastně radši nic v takové barvě, kterou neumíš sám pojmenovat!"