Chlapci v sukních

LV.

Sešel jsem se s Charliem a Amy v pátek na oběd v Růži. Měli řešit nějaké svatební záležitosti a já se chtěl odměnit za další zvládnutý školní týden. A hlavně se mi už nechtělo nic vařit a dělat. Sotva jsem vešel a měl možnost nahlédnout k našemu stolu, věděl jsem, že se něco opět děje, protože Charlie horlivě gestikuloval a ačkoliv jsem nerozuměl, co říká, zněl už na dálku poměrně rozčileně.

„Ahoj, co se děje?" došel jsem, shodil ze sebe tašku a přisedl si.

„Na svatbu má dojít Clarence Doyle. Charlieho osobní nemesis," vysvětlila mi Amy.

„Jo takhle. A proč?"

„Zeptej se jí," odpověděl kousavě Charlie a trhl hlavou ke kamarádce.

„Je to můj kamarád a vážně nechci stát mezi svým kamarádem, svým druhým kamarádem a tím, že ti sebral jednu roli!" namíchla se.

„To je v okolí i lepší herec než Charlie?"

„Není lepší," vrtěla hlavou Amy.

„Ne, to fakt není," trhl hlavou nasupeně Charlie. „Je dobrý herec, to jo. Ale tu roli získal jen protože sbalil dceru jednoho producenta. A to já neschvaluju. Jednak to nebylo fér, protože já ji těžko mohl sbalit, když kopu za jinej tým, a hlavně jsem prostě pro fér konkurzy. Pro prokázání talentu, ne pro souložení za role. Nejsme Hollywood!"

„Je dobrý herec a prostě měl známé. Ber to takto."

„A vždy se chová, jako by měl tuny rozumů na rozdávání a byl nejlepší z nejlepších. Přitom je jen trochu nadprůměrný," pokračoval s brbláním Charlie.

„Svět není fér. Ale snad bys to mohl přejít, aby ta svatba byla pro všechny hezká," pustila se do něj Amy.

„Víš, že se budu snažit jen kvůli tobě. Ale stejně se mi to nelíbí."

„Ale zlato, takových blbů ještě bude," pohladil jsem ho po ruce. „To tak nemůžeš brát. Vždycky budou lidi, co něco dostanou neférově," snažil jsem se ho ukonejšit.

„Máš pravdu. Ale rád ho mít nebudu."

„To po tobě ani nechci. Jen chci, aby to bylo v pohodě," vložila se do toho znovu Amy.

„Dobře. Fakt se budu snažit ho neurazit, neudeřit – a to jak pěstí, tak židlí, nebo jakýmkoliv předmětem, který bude po ruce."

„Díky. Takže můžeš sedět u stolu, který bude vedle vašeho?"

„To zas ne!" odeskl Charlie.

„Fajn, fajn. Jen jsem to zkusila."

„Ach jo, Matty," povzdechl si Charlie a přisunul se kousek blíž ke mně. Dal mi pusu na tvář, což mu zlepšilo náladu a už typicky pozitivně mě pozdravil. Sice pozdě, ale přece.

„Mohla bys ho posadit ke Connorovi," navrhl pak kamarádce. „Třeba by si rozuměli."

„Connor ho nezná?" zeptal jsem se. Nějak mi nešlo do hlavy, že zrovna on by někoho neměl znát.

„Ale zná, jen se nikdy moc nebavili," odpověděl přítel. „Jejich ega by se tehdy pravděpodobně nesnesla."

„Ale Connorovi se přeci tehdy celkem líbil. Sice je na holky, ale i tak," pokrčila ramenem a pomalu schovávala papíry s rozpisem

„Connorovi se teď, bohužel, stále líbím já. Šíleně na Mattyho žárlí. Už by mi měl dát pokoj."

„Já vlastně ani nevím, proč přesně jste se rozešli, když nad tím tak přemýšlím," začala Amy. Charlie ale mávl rukou v ledabylém gestu.

„To je na dýl a dneska se ještě o něm fakt nechci bavit."