Chlapci v sukních

XXXVI.

Vyšli jsme celá dvě patra Eiffelovy věže. Moje nohy plakaly, moje plíce už to v polovině dávno vzdaly, a to jsme v prvním měli přestávku. Tréninky s Charliem byly úplně očividně k ničemu, což si on odmítal připustit, přestože mě tak třetinu cesty tlačil a podpíral. Kdybych měl spočítat, kolikrát mi řekl něco ve smyslu „tak pohni tou svou línou prdelí", dostal bych se tak k číslu třicet pět per patro.

Když jsme vyjeli úplně nahoru, až do třetího, začínalo mi být trochu nevolno. Trochu nespíš z náhlé změny tlaku, ale částečně určitě i proto, že už to bylo vážně vysoko.

Charlie byl jak ve svém živlu, nakláněl se, kam všude mohl, tahal mě za sebou, studoval celou Paříž z výhledu a ukazoval mi, kam všude půjdeme.

„Montmartre? Půjdeme si hrát na Amélii?" položil jsem řečnickou otázku, abych ho přesvědčil, že nejsem až tak kulturně dutý.

„To je moje role. Zapomínáš, kdo je tu holka ve vztahu."

„Promiň, tvůj penis mě stále mate," odvětil jsem suše.

„Xenofobe."

„Máničko."

„Stejně mě miluješ."

„Nepochybuj."

„Uděláme si fotku. Nebo jakože, řekneme někomu, ať nás vyfotí."

„Dobře."

„Žádné protesty?"

„Nemůžu chtít občas fotku se svým přítelem?" pozvedl jsem obočí.

„Ale žádné narážky na to, že s sebou nemám selfie tyč! To je to divný."

„No, předpokládal jsem, že už ti došlo, že je to hovadina. Koukám, že taková vyspělost tu zatím není, no nevadí," dobíral jsem si ho.

„Probůh, zmlkni!" mračil se na mě, ale koutky mu cukaly. „Ahoj! Prosím, vyfotíte nás?"

Charlie podal mobil cizí holce, která nás ochotně vyfotila. Potom si začal fotku kriticky prohlížet.

„No sakra, ty jsi hezký!"

„Díky," ozval jsem se nenadšeně, „že sis toho třeba konečně všiml," dodal jsem ještě.

„Ale to ne, to já si všiml už první den. Asi ti prospívám, jsi čím dál hezčí."

„Na tom možná trochu něco bude," přiznal jsem mu.

„Vážně?" podíval se zmateně a hned na to opět nasadil svůj sebevědomý výraz. „No jasně, že je to pravda!"

„Jo," chytil jsem ha za boky a přitáhl k sobě. „Proč by nebyla? Jsem s tebou šťastný. Vážně hodně. Daleko víc, než jsem byl kdy předtím. Takže je dost možný, že je to i vidět."

„Jsi?"

Jeho výraz se dočista změnil. Zase to byl jeden z okamžiků, kdy jsem neviděl herce, ale viděl jsem Charlieho, toho plachého chlapce, který chce svému příteli doma vařit večeři, který chce cítit lásku ze všech stran.

„Jsem. A to neříkám, protože jsi mě pozval na výlet... Tedy dovolenou," ujel mi koutek vzhůru.

„Je to–"

„Jo, sakra, je to na dvě noci," zasmál jsem se a on se mnou.

„Přesně tak," pevně se mě držel. „Mám takový pocit, že mi chceš říct ještě něco."

Mluvil laskavě. Věřil jsem, že jsem musel být snad první člověk, který slyšel tento jeho hlas. Tak sametový a jemný, nebyla v něm ani známka klasického afektu nebo dramatu.

„Jo. Takže, přemýšlel jsem, že bych tě rád ukázal rodičům, kdybys chtěl...?" nadhodil jsem.

„No, já bych je asi poznal rád. Pokud jim tedy nebude vadit, že jsem... Tak trochu jiný než tvoje bývalé přítelkyně."

„Myslím, že jedna z nich šla taky na herectví. Asi mám svůj typ."