Chlapci v sukních

XLI.

Nestálo to moc peněz, opít mě. Charlie byl očividně trénovanější a co chvíli se mi smál. Já ho vnímal, ale stejně mi to nezabraňovalo mluvit. Ani mi to nevadilo. Vidět jeho nefalšované štěstí, slzy smíchu, jak se lámal v pase a občas musel i zastavit a prodýchat to. A pak, když jsme seděli uprostřed noci na zemi před osvícenou Notredamskou katedrálou, jsem se poprvé cítil naprosto živý, i když mě začínala bolet hlava, byl jsem mimo a měl příšernou žízeň.

„Nastydnou nám ledviny," ozval se Charlie. Zapnul si bundu až ke krku a zastavoval mě, když jsem si chtěl sundat svoji a dát mu ji.

„Když se podíváš, nebo si sáhneš, tak já tady mám na ledvinách takový tukový polštáře, sáhni si, hele," vzal jsem mu ruce a on se smál.

„No jo, už to cítím, tlouštíku."

„Spíš aby nám nenastydly oříšky!" prohlásil jsem. Jiný pár, který šel zrovna kolem, se po nás otočil, ale mně to bylo jedno. Charlie padl na záda v záchvatu smíchu. „Je fakt zima, ne? Ale mně je teplo. Mě hřeje mládí! Mě hřeje láska! A tukový polštářky. Alkohol. Proč ležíš?"

„Protože mě bolí sedět," vysoukal ze sebe postupně mezi krátkými epizodami uchechtávání se. „Taky mám asi nějaký tukový polštářky a ty kalhoty jsou fakt malý."

„Mhm, máš. Ale jen malinký. Úplně trošku jenom. Já mám větší."

„Protože jíš hranolky."

„A protože jím i jiný věci. Třeba sladkosti."

„Vážně?" bavil se. „To by mě vůbec nenapadlo!"

„Jo, Charlie, tebe nenapadá spousta věcí," přišla přílišná upřímnost.

„Jako třeba?" začal být zvědavý.

„Jako třeba že se vedle tebe všichni cítí hrozně malí a nevýznamní a nudní. Nebo třeba že by sis měl už ostříhat vlasy. Máš to tady takový vlnitý a dlouhý."

„Neboj, Matty, dneska s tebou rozhodně nuda není. Škoda, že tě na to musím opíjet."

„Ono se tomu říká soudnost. To taky moc nemáš. Však se podívej na ty kalhoty. Ale jsi sakra sexy. Život je nefér!" postěžoval jsem si na půlku města.

„Viděl jsi ty kluky v baru? Minimálně každej druhej nebo třetí se díval po tobě. Ani nevíš, jak jsem žárlil! Tak mi povídej něco o tom, že já jsem sexy."

„Žárlil? Neee... Charlie nemohl žárlit!"

„Proč ne?"

„Protože Charlie je přeci ten hezký a zábavný a ten, co je vidět a slyšet a je zajímavý a vše. Já jsem jen... Já. Hele, ale jsem asi trochu teplej, to jo."

„Charlie je taky jen tvůj kluk, na to nesmíš zapomínat. Já mám rád, jaký jsi."

„Vážně?"

„Vážně. Jsi jiný než já, ale neřekl bych, že to je špatně. Hlavně ono je i dost těžký najít druhého, co by byl jak já," připustil. „Ale mám rád, jaký jsi starostlivý a milý a chytrý. Rozhodně daleko víc praktický."

„Tak jo. To zní dobře. Už bych se neměl opíjet," opřel jsem se o něj, když zase seděl.

„Myslíš?"

„Myslím. Netrefím totiž domů," podíval jsem se na něj a on se na mě usmál.

„Jsi doma," objal mě.

„Já vím. Tak můžeme ležet. Asi to tady není moc hygienický," povalil jsem ho zpět na záda a přitiskl se k němu.

„Ne, je to dost hodně nechutný. Ale s tebou mi to ani tak nevadí."

„Mohli bychom třeba po škole někam odjet. Nebo jako cestovat. Vždycky někde nějakou dobu být a pak odjet jinam. Chápeš. Pracovat a užívat si to. To bych fakt chtěl."

„Vážně? To bych do tebe ani neřekl!" podivil se.

„Jo, vážně."

„Působíš na mě hodně... Domácky."

„Však jako proč ne. Ale tohle by bylo fakt hezký, kdyby to šlo."

„Tak jo. Dáme si slib. Až skončíme školu, odjedeme sem. Najdeme si tady práci a zůstaneme tady rok. A potom uvidíme, jestli chceme jet dál a nebo domů."

„Tak platí. A budeme se muset naučit francouzsky?"

„Trochu asi jo. Ale to zvládnem."

„Tak jo. Malíčkovou přísahu?" zvedl jsem ruku s vystrčeným prstem.

„Jsi fakt rozkošnej, když jsi opilej," zvedl se mu koutek a podal mi svůj malíček.