Chlapci v sukních

LX.

V ono osudné pondělí jsme s Charliem byli v divadle, kde se konal konkurz pro jeho průlomovou roli, jak ji sám velmi rád označoval. Každou chvíli nadskakoval, z půlky nadšením a z druhé půlky nervozitou. K mé nelibosti se tam objevil i Connor – ne, že bych to nečekal, ale stejně mi stále jeho přítomnost nebyla dvakrát příjemná. Byl tam sám, takže se automaticky přidal k nám.

„Tak si to zase rozdáme," prohlásil tak, že to slyšeli i všichni konkurenti kolem. Někteří jen pohrdavě svraštili obočí, jiní se zatvářili, jako by to byl drb století a začali si něco šeptat.

„Jen by mě zajímalo, jestli se někdy posloucháš, než něco vypustíš do světa," opáčil mu na to suše Charlie. „A hlavně, já tě rozmáznu jak mušku o přední sklo jedoucího auta," uculoval se. „Víme to oba, měl bys jít radši domů."

„Co máš tady svého přítele, jsi nesoustředěný. Takže bych si tak jistý nebyl," snažil se ho zviklat Connor, ale Charlie se jen zasmál.

„Víš, že poznám, kdy lžeš. Znám tě až moc dobře na to, abych si nechal tuhle blbost vsugerovat."

„Uvidíme," pokrčil ramenem Connor. „Nechci tě ani dopředu nijak strašit, ale zaslechl jsem, že v hledišti sedí i Můra."

„Proč by mě to mělo strašit? To ty jsi ten, kdo si v jejích hodinách dělá ostudu," odpověděl klidně.

„Charlie je skvělý a bude skvělý," snažil jsem se ho podpořit a vysloužil jsem si pusu na tvář. Connor protočil oči a na chvíli se odvrátil.

„Jako by tvoje slovo snad mělo nějakou váhu," řekl pak. „Měl by sis jít radši do laboratoře zkrotit nějaký svůj chemický hnus, než zamoří město."

„A ty by ses měl napřed naučit hrát, než půjdeš na takovýto konkurz," odpálkoval jsem ho suše.

Nevěděl, co říct, a tak jsme jen mlčeli. Charlie mě pevně držel za ruku, až jsem pomalu, ale jistě ztrácel cit v prstech.

„Pojď si sednout," zatáhl jsem Charlieho, abychom se vzdálili od Connora. Posadil jsem se na nějakou prehistorickou židli a vzal si Charlieho na klín. „Nebuď nervózní," konejšil jsem ho.

„Jak? Co když tam fakt sedí Můra?"

„Tak tam sedí. Vždycky tam bude sedět někdo, komu se třeba nebudeš líbit. Kritici a tak."

„Máš pravdu. Chovám se hloupě. Je to konkurz, je to hraní a to je něco, co prostě umím. Nikdo a nic mě nevyvede z míry," pokyvoval sebevědomě hlavou. „A rozmáznu Connora. A všechny ostatní. Dám do toho všechno!"

„To jsou konečně slova! Už jsem myslel, že se mi tenhle Charlie někde ztratil."

„Ale prosím tě, tenhle Charlie je nesmrtelný. Jdu až čtvrtý. Lepší by bylo jít poslední."

„To nejlepší na konec?"

„To taky," mávl potěšeně a afektovaně rukou. „Ale hlavně bych mohl vidět svoji veškerou konkurenci."

„Ještě by tě to třeba znervóznilo víc. Takhle je to fajn," řekl jsem mu svůj názor. On se na chvíli zamyslel a přikývl mi.

„Zvládnu to pro tebe," řekl pak. „Abys měl ze mě radost a mohl mě pozvat třeba na nějaký dobrý a zdravý zákusek!"

„Jo, takhle... Ale tentokrát platíš ty, jsi na řadě."

„Jak to? Vždyť jsem platil minule!"

„No jo, ale já tak stokrát předtím, takže... Mě každopádně na zákusek pozveš ty," usmíval jsem se nevinně.

„Já ti můžu dát i něco jiného sladkého," nasadil svádivý tón a zašeptal mi to přímo do ucha.

„Ale já chci větrník," usadil jsem ho a on se zasmál.