Chlapci v sukních

XIII.

Charlie přešlapoval před stromkem a čekal, než dojdu taky. Hypnotizoval krabici, kterou jsem tam v noci položil a potom se obrátil na mě.

„Nejsou to zrovna ty nejštědřejší Vánoce, ale myslím, že nás dobře omlouvá to, že jsme chudí ubozí studenti."

„Lepší něco než nic."

„A hlavně," odkašlal si, „Vánoce nejsou o dárcích, jsou o trávení času s nejbližšími osobami, o srdečnosti, laskavosti a dalších přemoudřelých morálních pitomostech," řekl vážně, zatvářil se nesmírně přísně a zároveň znale. Očima pořád těkal ke krabici na zemi.

„Už to nevydržíš, co?"

„Ne, musíme rozbalovat!"

Ze stoje sebou praštil na zadek na zem a přitáhl si krabici s jeho jménem k sobě. Připojil jsem se k němu a plochou krabičku od něj vzal do rukou.

Chvíli se jen koukal na dárek před sebou, jako by nemohl uvěřit, že mu někdo na Vánoce dává dárek, potom se pustil do trhání papíru.

Já postupně a systematicky rozbaloval papír, až jsem se dopracoval ke stříbrný krabičce, ve které se finální dárek nejspíš nacházel.

„Ježiši, to je skvělý! Moje vlastní kakao! A super dóza. Počkej. Víš, že to ale neznamená, že tě přestanu vyžírat, že jo?" přeměřil si mě lehce zamračeným pohledem.

„Jsem si vědom. Ale můžu s tím žít."

„Tak rozbaluj!" nadšeně vyhrkl, když jsem ho uklidnil.

Otevřel jsem krabičku a vytáhl z ní zalaminovanou barevnou kartu, na které stálo, že mám volný vstup na všechna jeho představení. A v závorce bylo, že i na ta, která budou probíhat, až bude opravdu slavnou hvězdou. K tomu byl zvlášť na papírku vzkaz. Hned jsem poznal jeho úhledné písmo.

„Neztrať to. Jednou ta kartička bude vážně platit. S láskou, Charlie," stálo na něm.

Začal jsem se smát.

„Tohle je tak hrozně osobité."

„Chtěl jsem ti dát něco, co ti nikdo jiný dát nemůže," pokrčil ramenem a nevinně se usmál.

Udělali jsme si po celodenním půstu jen večeři, tedy Charlie udělal. Já jen seděl v kuchyni u něj a pozoroval ho, docela překvapený, že umí připravit i něco jiného než své lehké dietní obědy a večeře, které jedl po zbytek roku.

„Správná žena má umět v kuchyni tančit. A vzhledem k tomu, kolik ženských rolí jsem hrál..."

Zasmál jsem se jeho našpuleným rtům a celému vystoupení.

„Ještě doufám, že to bude dobrý. Hlady už šilhám."

„To nešilháš, to jen zlaté prasátko ti zatemňuje zraky. Vidíš, je to tak! Ale ne, ještě jsem to nikomu nesvěřil, ale..."

„Zlaté prasátko je výmysl?" zeptal jsem se pobaveně.

„To rozhodně ne! Myslel jsem s tím vařením. Já vím, že asi vypadám dost... Že prostě nebudu moc doma, nebudu se zabývat takovými věcmi jako je chod domácnosti a podobně, ale... Vždycky jsem v sobě cítil tu potřebu umět partnerovi uvařit. Abych zkrátka přinesl tu vřelou domácí atmosféru. Takže jsem se naučil vařit podle receptů online a v nějakých kuchařkách, které tu zůstaly po někom předtím."

„Brzy uvidíme, jestli tvůj budoucí muž bude mít štěstí a nebo jíst podrážky," podotkl jsem a zabloudil očima ke sporáku.

„Jistě," jen se usmál a otočil zpět k jídlu. „Mohl bys zatím nalít něco k pití?"

„A co by sis k tomu svému chodu představoval?"

„Vzhledem k tomu, že je tu jen voda z kohoutku a víno... Si myslím můžeme dovolit trochu si přihnout. Když jsou ty Vánoce."

„Naprosto souhlasím," přitakával jsem hned, abych mu nedal možnost vycouvat.

O pár chvil později už servíroval svoje dílo. Seděli jsme naproti sobě jen v tlumeném světle od dřezu, protože v lustru nám praskla žárovka a během týdne nebyl ani jeden z nás schopný koupit novou.

V očekávání sledoval, jak se na jeho jídlo budu tvářit.

„Tvůj budoucí partner..."

„Ano?"

„Bude mít fakt štěstí. Umíš skvěle vařit. Tedy, minimálně soudě podle tohoto. Je to výborný. A nebo mám takovej hlad. Ale i tak je to výborný!"

Rozzářil se a sám pustil do jídla.

„Je od tebe vážně pozorné, že jsi tu zůstal se mnou. Posledních pár roků jsem trávil Vánoce sám. Je to příjemná změna."

„Napadlo mě, že bys uvítal společnost."

„Nechceš se pak podívat na film nebo něco? Tedy, myslím, že takhle brzy taky ještě nebudeš chtít jít spát. Ale třeba jo, nevím. U-uhm..." odkašlal si a trochu se zarděl.

Pozoroval jsem ho v tom přítmí. Už nějakou dobu jsem cítil, že mi přijde vážně atraktivní. Nikdy předtím mě nikdo tolik nepřitahoval, ne osobností, které měl Charlie až až.

Měl jsem pocit, že jsem jediný na světě, kdo ho vlastně zná. Navenek byl samý herecký žert, samá póza, ale uvnitř byl vlastně taková malá stydlivá květina, která toužila po starosti a péči.

„Jasně. Proč ne?" odpověděl jsem mu.

Usmál se od ucha k uchu a bylo vidět, že mu hned chutná víc. Byl herec, ale někdy se v něm dalo perfektně číst.