Chlapci v sukních

V.

Zrovna jsem si přebíral vyprané věci, když se ozvalo nesmělé zaťukání za dveře.

„A tohle je co za hru?" vyslal jsem otázku místo typického „dále".

„Přišel jsem tě požádat o laskavost," už klasicky rozrazil dveře dokořán, že mě jimi málem smetl k zemi. Pohupoval se ze špiček na paty a zpátky s rukama za zády.

„O co jde tentokrát?"

„Pětadvacátého máme divadlo. Jak určitě víš."

„Nedá se nevědět, když mi to skoro denně připomínáš," upozornil jsem ho.

„Ano, vidíš, jak si hezky pamatuješ. Takže mě napadlo, jestli bys třeba nechtěl ve škole rozvěsit a rozdat pár letáků, aby někdo přišel. Jako naše škola je toho plná, někteří rozdávají a věší i venku..."

„Takže chceš svoje povinnosti elegantně přesunout na mě."

„Ano."

„Jako obvykle."

„To zas není pravda! Tuhle jsem ti připravil snídani."

„Namazal jsi mi chleba, protože jsi mi snědl palačinky z večera!"

„No vidíš. Kdybych tě neměl rád, ani bych ti ho nenamazal."

„Kolik toho máš?"

„Jen pár výtisků," pokrčil ramenem. Podal mi štos letáků.

„Pár výtisků? To je těžší než kniha."

„No, on spolužák omylem vytiskl trochu víc... Se mu tam připletla nula navíc při zadávání... Nebo možná dvě. Počkej. Dám ti jen část. Zbytek... Zbytek rozdáme jinak!"

„Oh, proboha. Mám se bát?"

„Máš teď čas?"

„Dělám prádlo."

„Prádlo počká. Pojď ven."

„Musím?"

„Jestli chceš přijít o zábavu..."

„A letáky?"

„Neboj, letáky jdou s náma!"

Vyrazili jsme do podzimního města, které ještě prohřívaly sluneční paprsky, jediná památka léta. Dovedl mě do kavárny v obchoďáku na náměstí v centru. Byl jsem překvapený, nečekal jsem to. Čekal jsem něco bláznivého, asi jako to, co se následně chystal udělat.

„Víš, co je tady super?"

„Káva?" zadoufal jsem.

„Dá se tu jít na střechu."

„Na sebevraždu jsi moc šťastný, na kochání se výhledem moc náročný."

„Ale ty letáky odtam poletí dobře! Jdeme," zavelel a sám se zvedl. Po pár dalších schodech jsme byli na střeše objektu a koukali na lidi z výšky několika desítek metrů. Vypadali tak malincí.

„Takhle nějaký je to pocit i na jevišti. Akorát chytám trochu menší závratě," zaklepal hlavou.

„Chceš půlku?" nabídl mi papíry, které jsem si vzal do ruky.

Přistoupili jsme oba ke kraji k zábradlí.

Raz, dva, tři!" odpočítával a na tři jsme rozhodili letáky do větru. Několik z nich se obrátilo proti nám, jeden se Charliemu nalepil na obličej, ale zbytek se pomalu snášel dolů na ty malé lidi pod námi, kteří postupně zvedali pohledy k nebi, aby spatřili dva malé velké šílence.

Sledovali jsme papíry, dokud i poslední neskončil na zemi nebo v něčí ruce.

„Nejsem si jistý, jestli je povolené takhle pohazovat letáky po ulici," zapochyboval jsem.

„No, já taky ne. Ale na to mám plán bé."

„Chceš se podělit?"

„Pokud nás někdo obviní, zahraju to, že jsme se poprali a ty jsi mi je vyrazil z ruky. A pak je nejspíš půjdeš uklidit. Ale neboj, s tím bych ti pomohl. Třeba za večeři."

„Ty jsi vážně neskutečný."

„Tohle si vezmu jako kompliment. Ale řekni, nebylo super to prostě jen tak hodit do vzduchu?"