Chlapci v sukních

XVIII.

„Už dlouho se tě chci zeptat na jednu věc," začal jsem opatrně novou konverzaci. Charlie seděl na pohovce obráceně, tudíž hlavou dolů, a sledoval film.

„No tak se zeptej," vybídl mě. „Určitě ti neublížím. Začínám vidět hvězdičky."

„Nemohl jsem si nevšimnout, že si vybíráš častěji komedie."

„A jak zní otázka?"

Pomalu shodil nohy dolů a posadil se normálně. Zčervenalá tvář měla trochu zmatený výraz, když se snažil přivyknout si na běžné vidění.

„Proč?"

„To je dost hloupá otázka. Vždyť to je jednoduchý. Komedie, můj milý kulturně lehce zaostalý příteli, je dnes jedním z nejnáročnějších žánrů, řekl bych. A víš proč?"

„Protože... Nevím."

„Protože tvářit se jako vrah nebo neutrál dnes umí každý. Ale! Kolik lidí i umí udělat srandu ze všeho? Kolik lidí má opravdu dobrý smysl pro humor, hlavně v improvizaci? Málo."

„To je asi pravda. Ale ty jsi pro to stvořený."

„Děkuji," pokývl mi hlavou. „Ale je fakt, že na komedii mě baví hlavně jedna věc. Když to zahraješ dobře, lidi se smějí. Takže hned víš, že něco děláš dobře. Když se nesmějí, víš, že jsi špatný. Tahle odezva v reálném čase je hrozně důležitá.

Jasně, zvládám hrát i klasická dramata. Taky mě to hrozně baví. Je to celkem čest moct si zahrát hru nějakého klasického dramatického génia. Ale pokud bych se měl někde najít, bude to prostě v komedii. Jsem afektovaný, jsem vtipný, jsem diva. Budu velká hvězda. A lidi se vždy budou rádi smát. A taky muzikály jsou super!"

„Ty umíš zpívat?" vylétlo mi obočí překvapeně.

„A celkem hrát na klavír, základy na kytaru. To k tomu prostě patří. Většina herců u nás umí i zpívat a případně i na něco hrát. Nechodil jsem na konzervatoř proto, abych nic neuměl."

„Nikdy jsem tě zpívat neslyšel."

„Co kecáš? Ve sprše si zpívám furt."

„Nechodím s tebou do sprchy," připomněl jsem mu.

„Oh... Pravda. A stěny jsou tu dost tlusté. Někdy třeba půjdeš," mrkl na mě.

„To ale asi budeš zpívat úplně jinou písničku," chytl jsem se jeho hry.

„Chlípníku."

„Couro."

„Stejně to na mně miluješ," usmál se sebejistě.

„Půjdeš se mnou na rande?" změnil jsem téma. Na vteřinu nebo dvě jsem ho vykolejil.

„To mi zní jako večeře, kterou platíš ty. To se už z principu neodmítá. Půjdu. Ale dál než na druhou metu tě nepustím. Třetí meta je tak za dva dny all inclusive v hotelu s wellness."

„A čtvrtá?"

„Nejsem žádná prodejná děvka ani zlatokopka. Ta je přeci za vztah."

„Zní to jako fér obchod. Takže kdy se ti to hodí?"

„Bydlíme spolu. Můžeme jít klidně i teď," pokrčil ramenem. „Ale radši až tak za dvě hodiny, to už bude čas večeře. I když hlad mám už teď. Kakao?" udělal na mě psí oči.

„Umíš uvařit skvělá jídla. Ale s kakaem otravuješ mě."

„Když cizí prostě líp chutná. Já za to nemůžu. Ale to je ověřený fakt, spousta lidí to tak má," bránil se. „Prosím!"

„Dobře. Přemluvil jsi mě."

O pár minut později jsem mu podával horký hrníček, na který se nadšeně vrhl, div mi jeho obsah nevychrstl do klína.

„Jestli chceš, podělím se s tebou o svoji deku," poplácal na pohovku vedle sebe.

„Takže za kakao je první meta?" přisedl jsem si vedle něj.