Chlapci v sukních

LXXXIII.

Občas se mi stalo, že jsem zrovna nebyl v práci a zároveň ani Charlie nebyl doma, protože byl na zkoušce. Takové dny pro mě byly posvícením, protože moje introvertní baterka se stihla aspoň trochu nabít, než došel Charlie a během pěti minut ji opět vytřískal na nula procent.

Procházel jsem se v jeden takový den po obýváku, popíjel jsem ledové kakao, i když venku pršelo a byla poměrně zima na to, že bylo léto. Zrak mi ulpěl na poličce, kde měl Charlie ještě pořád odložené dárky z oslavy. Chytil jsem knihu, kterou mu dal Connor a řekl jsem si, že se trochu literárně vzdělám.

Nebyla to dlouhá hra. Od počátku jsem ale začal litovat všechny ženy, když mi došlo, že tohle byla jejich realita ještě pár desítek let zpět a v některých krajinách takto byly věci dodnes. Sám jsem si nedokázal představit mít ženu nebo kohokoliv jen na ozdobu, jako nějakou cetku, která mi má dělat jen radost, těšit mě, být můj skřivánek.

Když jsem si dojmy z knihy trochu utřídil v hlavě, nemohl jsem si nevšimnout jisté paralely jejího děje a Charlieho dojmů z jeho vztahu s Connorem. Charlie nemohl být ničí panenkou.

Dost mě naštvala představa toho, že někdo vůbec takto s někým jedná. Přišlo mi to dehonestující. Přestože děvčata, se kterými jsem v předchozích letech chodil, by se dala zařadit pod ty, které zrovna neběhají s prapory radikálního feminismu, nikdy bych si nedovolil za ně rozhodovat, pokud o to vyloženě nestála.

Přemýšlení o feminismu mě dostalo k jinému tématu, kterým byl nečekaně Charlie. I když se mi svěřil, jaké jsou jeho osobní pocity ohledně jeho genderu a já se od té doby snažil udělat si nějaký vlastní výzkum, od té jedné zmínky se o tom znovu neozval. Nedokázal jsem si ani zdaleka představit, jaké to musí být. Ani jsem nerozuměl, jak v takovémto stavu může fungovat. A pak mě to dovedlo k mnoha dalším lidem, kteří třeba nemají to štěstí, jsou transrodoví a nemají takové predispozice k tomu, že se mohou vydávat za ty, kterými reálně jsou. Smekal jsem imaginární klobouky před každým takovým člověkem, který to zvládal. A ještě víc potom, co jsem se díval na videa o různých operacích, které takto probíhají.

Asi nikdy předtím v životě jsem nebyl tak rád, že jsem muž a že sám sebe jako muže i vnímám. Nechtěl jsem ale přítele nutit do žádné debaty, která by mu mohla být jakýmkoliv způsobem nepříjemná, zejména v tomhle velmi citlivém a osobním tématu. Byl jsem si dost jistý tím, že sám si potřeboval srovnat vlastní myšlenky a pocity a vzhledem k jeho nabitému harmonogramu jsem taky věřil tomu, že na to nemá příliš prostoru. Ujistilo mě v tom i to, že jsme se jeden den dívali na Dánskou dívku, při které začal plakat a pak se se mnou neměl zájem bavit.

Nikdy předtím mě ani nenapadlo se tomuto věnovat, vlastně ani o své sexualitě jsem nikdy předtím hluboce nepřemýšlel, protože mi to přišlo úplně jednoduché. Líbily se mi ženy, byl jsem prostě heterosexuální. Nikde kolem mě ani nebyly žádné jiné páry, vlastně kromě jednoho, který sestával z dvou holek, ale i to bylo jiné. Prostě byly brány jako takové lepší kamarádky, nikdy se v té době nedočkaly žádné pořádné validace, maximálně několika nechutných poznámek od kluků okolo. Nikdy mě ani nenapadlo, že by mě mohl přitahovat někdo, kdo by byl fyzicky mužem, dokud jsem nepoznal Charlieho, protože mi bylo vždy do hlavy vtloukáno, že ženy a děti a vnoučata a tradiční rodiny. Charlie mi prostě i nevědomky rozšiřoval obzory. Přitom za začátku, když jsem začal s tímto svým výzkumem, jsem se cítil opravdu zle za to, jak jsem omezený. Pak mi ale došlo, že to není jen moje vina a že lepší pozdě než nikdy.