Chlapci v sukních

LXI.

Zasedl jsem do hlediště, protože Charlie měl být co nevidět na řadě. Nemohl jsem si to nechat ujít, když to pro něj tak znamenalo. Díval jsem se na týl pár lidem, kteří konkurz řídili. Chvíli jsem předstíral, že jsem superhrdina, který umí vsugerovat názor ostatním lidem do hlavy, ale potom mi došlo, že přemýšlím dětinsky a zastyděl jsem se.

Ani jsem si nevšiml, že si ke mně někdo přisedl, až když se mi kousek od ucha ozval tichý hlas. Úplně jsem nadskočil, když jsem uslyšel: „Přišla jsem se podívat na Charlieho."

„Šmarja," oddechl jsem si od úleku. Srdce se mi vrátilo na původní místo a já si prohlédl Můru, která výjimečně nebyla navlečená do toho baletního či jakého trikotu, ale byla normálně v kalhotách a triku. Skoro jsem ji nepoznal, když neměla svůj drdol, ze kterého si nedovolil vylézt jediný vlásek.

„V pořádku?" pozvedla obočí.

„Jen jsem se vás lekl," potvrdil jsem jí dost očividné. Vypadalo to, že chvíli přemýšlí, jestli má cenu se mnou vůbec pokračovat v nějaké konverzaci. Pak se ale zase rozmluvila.

„Nebyla jsem překvapená, že ho vybrali."

„Já taky ne, je vážně dobrý."

„Taky hodně pracovitý. Nejlepší ze všech, co teď učím. Vážně doufám, že tu roli dostane a otevře se mu svět. Je taková malá naděje teď, že ne všichni jsou tak hrozně neschopní," říkala a já v ní zase poznával tu Můru z hodin.

„Taky mu držím palce. Myslel jsem ale, že ho moc nemáte ráda."

„Držím si odstup. Od všech, ale hlavně od těch, kteří mají nějakou šanci. Kdybych se s nimi moc kamarádila, přestali by se snažit. Na Leroye zrovna tahle negativní motivace dost funguje. Nechá se seřvat před celou skupinou a příště to zvládne. Není to padavka jak ti, co mi tam skoro brečí na place, že už nemůžou. Přijde mi, že jako jediný z nich si uvědomuje, že ani tam venku to nebude zrovna procházka růžovým sadem. Zvlášť v tomhle oboru," pokračovala. „Ale ocenila bych, kdybyste ho nechal v tom, že jsem na něj zasednutá a jsem ztělesněný ďábel, kterého bude mít v nočních můrách. Je to pro jeho dobro."

„Jasně. Taky chci, aby se zlepšoval," odsouhlasil jsem to.

„Vlastně, on je ale nejlepší mladý herec, kterého jsem kdy učila. Je poznat, že tím fakt žije."

„Jo, někdy je trochu náročný to tolerovat v normálním životě," přitakal jsem. „Jsem z toho někdy dost na prášky."

„Už jde," upozornila mě a naše konverzace prozatím skončila.

Viděl jsem Charlieho v poměrně mnoha rolích. Ať už na jevišti, tak doma, venku, ve škole, s přáteli. Teď byl ale úplně jiný. Ta role vůbec neměla ten jeho typický náboj, ve kterém si užíval život, přesto byl ale naprosto přirozený, že kdybych ho neznal, věřil bych mu. Učitelka vedle mě seděla, přišlo mi, že snad jako na trní a pozorovala výkon mého přítele. Neušlo mi, že se několikrát spokojeně pousmála. A když se usmívala Můra, znamenalo to, že to je fakt dobré. Potlačoval jsem nutkání zakousnout se nervozitou do sedadla přede mnou a jak se jeho výstup blížil ke konci, já se blížil čím dál blíž k jevišti, jako bych tam snad chtěl vtrhnout a už mu gratulovat.

Když skončil, sálem se rozezněl první pondělní potlesk, a to nejen od nás s Můrou.