Pod pláštěm mlhy ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ

Kapitola 44. - Pomsta

O pár dní později už se Brumbál rozhodl, že Harrymu řekne pravdu. Dřív nebo později by to musel udělat a teď, když Severuse poprosil o pomoc a poté už stačilo zabít hada Naginiho, k tomu byla asi nejvhodnější příležitost.

Napsal Harrymu další vzkaz, že mu potřebuje říct něco o posledním viteálu a že by byl rád, kdyby přišel v pátek v podvečer.

No bezva, konečně se to dozvím, myslel si vítězně Harry, když si vzkaz dočetl, pečlivě ho složil a strčil si ho do kapsy u kalhot. Svěřil to Ronovi a Hermioně v úterý večer u večeře; oba dva byli stejně nedočkaví jako on sám.

Chlapec vzhlédl k profesorskému stolu a zalétl pohledem ke Snapeovi, který se na svůj talíř mračil a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. Harry si myslel, že je nejspíš naštvaný na to, že se mu tehdy při jejich krátkém střetnutí na schodišti k ředitelně nepodařilo ho popadnout a odvléct pryč.

,,Haló, nad čím přemýšlíš?" Ron mu mávl rukou před obličejem a tím Harryho vysvobodil z myšlenek o Snapeovi. Harry zatřepal hlavou a podíval se na svůj poloprázdný talíř, přičemž zamumlal v odpověď, že jen přemýšlel o viteálech.

Už jen tři dny. Tři dny a dozví se to.

•👨‍❤️‍👨•

Harry si dopisoval všechny úkoly a tu a tam zabloudil pohledem na otevřený Pobertův plánek, na němž se pohybovalo plno teček se jmény. Vyvoleného to zvláštním způsobem uklidňovalo a líbilo se mu dívat se na plánek, na to, jak každý něco dělá.

,,Jsem utahanej jak kocour," oznámil po chvilce Ron a hlasitě si zívl. Hermiona, jejíž ruka jezdila s brkem po pergamenu skoro rychlostí světla, ho spražila pohledem, aniž by přestala psát. ,,Co je? Tak jsem si zívnul, no a co?"

,,Všichni nemusí vidět tvé zuby, Ronalde."

,,A proč ne? Jsou hezký."

,,Buď zticha, musím se soustředit!" okřikla ho zamračeně a zrzek protočil očima. Naznačil Harrymu, že jde nahoru, a ten s pochopením přikývl.

,,Užij si to u Brumbála."

,,Jasně."

,,Ráno nám to budeš vyprávět."

,,Vypadni, Ronalde!"

,,U Merlina, ty jsi zase nepříjemná jako Siriusova máma." Harry mu tiše doporučil, aby Hermionu moc nedráždil, protože by byl velmi nerad, kdyby tu vybuchla - přece jenom si s esejí na přeměňování dal práci.

Po nějaké době se Harry podíval na hodinky a rozhodl se, že to pro dnešek stačí. Za patnáct minut měl být u Brumbála, a tak si věci sbalil do tašky a poprosil Hermionu, zda by si ji nevzala k sobě, aby nemusel zase nahoru a že by ho Ron určitě zdržel. Souhlasila a popřála mu hodně štěstí; Harry si vzal do pravé ruky hůlku, do levé Pobertův plánek a vyšel ven, přičemž mapu důkladně zkoumal.

Vyšel po několika schodištích nahoru. Paní Norrisová se procházela před Filchovým kabinetem, Neville se asi o něčem bavil s profesorkou Prýtovou, Hagrid právě odcházel ven. Usmál se a byl na sebe trochu naštvaný, když si uvědomil, jak moc Hagrida tenhle rok zanedbával a slíbil si, že za ním hned zítra zajde a do konce roku jim to vynahradí. Hagrid bude určitě rád, že za ním přijdou.

Tak moc se zabral do svých myšlenek, že prakticky přestal nahlížet do plánku. Nevěděl proto, že ho sleduje chlapec, který si s ním chtěl vyřídit účty.

Harry byl kousek od kabinetu profesorky Leasleyové, když ho náhle do zad udeřilo kouzlo úplného spoutání. ,,Petrificus totalus!" ozval se za ním známý hlas. Harryho tělo ztuhlo a nakonec dopadl na záda. Nemohl se ani hnout a nad jeho obličej se naklonil Draco Malfoy s vítězným úšklebkem na rtech.

,,Neříkal jsem ti to, Pottere?" zasyčel jako had, jehož měla jeho kolej v erbu. ,,Říkal jsem ti to. Že se za svého otce pomstím. Bylo tak lehké tě dostat. Když nemáš za zadkem Brumbála nebo Grangerovou s Weasleym, jsi prostě úplně neschopný. Úplný idiot. Nechápu, jak jsi dokázal porazit Pána Zla. Rovnou jsem na tebe mohl použít smrtící kletbu," šklebil se na něj a pak se narovnal.

Náhle ho ale přesně a pořádně kopl do nosu. Ozvalo se křupnutí, jak mu ho zlomil, a v příštím okamžiku mu začala téct krev. Draco se zachechtal.

,,Jsi tak ubohý, Pottere. A najednou tak osamělý. Bez přátel, bez Brumbála. Nikdo ti nepomůže. To je smůla, co?" nakopl ho ještě do boku a chystal se ve svém, svým způsobem, monologu a fyzickém útočení pokračovat, když najednou zaslechl kroky. Vylekal se a co nejrychleji se rozeběhl od místa, kde ležel Harry, pryč, aby ho nemohli obvinit. Litoval, že neublížil Potterovi ještě víc.

Zpoza rohu se právě vynořila profesorka s lesklými černými vlasy a kráčela ke svému kabinetu. Zarazila se, když spatřila Harryho ležícího na zemi, a co nejrychleji k němu došla.

,,Co se vám stalo, pane Pottere? Finite," ptala se ho a kouzlo úplného spoutání zrušila, takže se Harry mohl zase hýbat. No, hýbat. Žebra ho bolela, nos taky, takže to byl pohyb doprovázený pěknou bolestí.

,,Malfoy mě tu spoutal. Asi mi zlomil nos, možná i žebra, nevím," odpověděl jí Harry a tiše zaskučel. ,,Touhle dobou už jsem měl být u Brumbála."

,,Nebojte se, pane Pottere, já to panu řediteli vysvětlím," uklidňovala ho a opatrně ho podepřela, aby mu pomohla vstát, ,,určitě to pochopí. A s panem Malfoyem si to taky vyřídím. Pojďte. Teď vás musíme dostat pěkně na lůžko a na ta vaše zranění se podíváme. Půjdeme do mého kabinetu, ten je tu nejblíž, a já vám zavolám madame Pomfreyovou, abyste se tolik nenamáhal."

,,Děkuji," vydechl Harry a snažil se co nejvíce spolupracovat, aby pro ni nebyl takovou přítěží.

,,Nejsem léčitelka, ale snad mi dovolíte, abych vám dala alespoň lektvar na utlumení bolesti, protože než zabere... no, takhle vás madame Pomfreyová bude moct začít hned ošetřovat," profesorka Leasleyová odemkla pomocí hůlky svůj kabinet a s Harrym vešla dovnitř. Zavřela nohou a dovedla Harryho na pohovku, na níž ho položila. Upravila mu polštářky pod hlavou a slíbila mu, že bude hned tady, že jenom skočí pro slibovaný lektvar, vezme mu dýňovou šťávu a zavolá Poppy. Harry vděčně přikývl a přemýšlel o tom, že se měl spíš spřátelit s profesorkou Leasleyovou než se Snapem.

•••

Muhahahaaaa. V příští kapitole se nám objeví někdo, kdo se dosud neobjevil😈
Co říkáte na Dracovo chování? A na profesorku Leasleyovou?😏
Snad se vám kapitola líbila, těšte se na pondělí, hahaha!:D
Hezký prázdniny!
-Milda🐢