Pod pláštěm mlhy ✔ | ˢⁿᵃʳʳʸ

Kapitola 29. - Pomůže mi to přežít?

Sobota přišla poměrně brzy, což Harryho ani trochu nepotěšilo. Mnohem raději by zůstal v nebelvírské věži a třeba si zahrál s Ronem šachy. Nechtělo se mu s Brumbálem mluvit. Jejich poslední setkání totiž nedopadlo zrovna dvakrát dobře a chlapec pociťoval výčitky.

,,No tak, čeho se bojíš?" nechápala Hermiona, která mu nejistotu dokázala vyčíst z tváře. Harry jí neodpověděl, nechtělo se mu teď cokoliv vysvětlovat, a navíc, pokud už nevyrazí, přijde pozdě.

,,Nic mi není," zalhal Harry a toužebně se podíval na rudá křesla u krbu, v nichž často sedávali. Ron ho povzbudivě poplácal po zádech.

,,Počkáme tu na tebe," slíbil mu a na důkaz svých slov se svalil do křesla. Opravdu to nevypadalo, že by se chtěl někam přesouvat.

,,A pak nám všechno řekneš," přidala se Hermiona a trochu neochotně dodala, ,,pokud tedy budeš moct."

,,Jo. Tak zatím," rozloučil se s nimi Harry a vyšel ven. Na chodbách už nebyl skoro nikdo a to mladíkovi naprosto vyhovovalo. Mezi prsty nervózně žmoulal Brumbálův vzkaz, který nosil celou tu dobu u sebe.

,,Kyselé bonbony," řekl chrliči, když dorazil před ředitelnu. Jakmile se objevily schody, vystoupal po nich nahoru a ještě než zaklepal, zhluboka se nadechl ve snaze se uklidnit. Pak zvedl ruku a jemně zaklepal.

,,Dále," uslyšel Brumbálův hlas a vstoupil dovnitř. ,,Á, Harry, moc rád tě vidím. Posaď se, prosím," vyzval ho a Harry ho poslechl.

,,Dobrý večer, pane."

,,Jak se ti daří?" zeptal se ho mile Brumbál a usmál se. Harry zatnul zuby a falešně se usmál. Jak by se mu asi mělo dařit?

,,Skvěle. Jo. Vážně bezva," odpověděl mu a snažil se, aby se mu do hlasu nevkradl ironický tón. Brumbál se stále usmíval, ale úsměv už měl mírně povadlý. Harry by si se Severusem mohl podat ruku.

,,To s tvými vzpomínkami mě mrzí, Harry," řekl tiše ředitel a chlapec uhnul pohledem. Zadíval se na nádherného fénixe, který na něj upíral své korálkové oči. ,,Nedalo se nic dělat."

,,No jo," usmíval se křečovitě Harry. ,,To je dobrý."

Brumbál si povzdechl a na chvilku si sundal své půlměsícové brýle. ,,Není, Harry. Já vím, že není." Co vy můžete vědět. Vám vzpomínky nikdo nesebral.

,,Můžeme se prosím bavit o něčem jiném? Myslel jsem, že budeme promýšlet plány, jak zabít Voldemorta, nebo mě budete učit nějaká kouzla..."

,,Samozřejmě, Harry," ujistil ho Brumbál, ,,jen - promiň mi to, že se tu ještě stále zabývám něčím jiným - co ty a profesor Snape? Bylo všechno v pořádku? Pokud ano, ještě stále je?"

Harry trošku ztuhnul. Se Snapem se vídal na hodinách lektvarů a kupodivu k němu nebyl tak nepříjemný, jako míval dříve ve zvyku. Za celý týden Nebelvíru odečetl jen dvacet bodů, a to je hodně velké překvapení. ,,Ano, je to v pořádku," odpověděl mu Harry a doufal, že zvolil ten správný tón, který Brumbálovi napoví, že už to nechce dál rozebírat.

,,Dobrá, Harry, to moc rád slyším. Co zatím říkáš na profesorku Leasleyovou? Je ti sympatická?" Tohle je snad nějaký výslech, pomyslel si Harry a složil ruce do klína.

,,No," zaváhal, ,,neměl jsem moc šancí ji nějak poznat. Ale myslím, že je v pohodě. Řekl bych, že budeme mít konečně nějakého učitele, který tomu rozumí."

Brumbál se usmál a přikývl. ,,Tak to jsem velice rád, že si tohle myslíš. Byla jediná, kdo se na místo profesora přihlásil. A teď se konečně dostáváme k tomu, proč tu jsme," ředitel se zhluboka nadechl a spojil své dlouhé hubené prsty do stříšky. ,,O prázdninách jsem tě seznámil s věštbou, která byla vyřčena o tobě a o lordu Voldemortovi. A já si myslím, že to nejlepší, co prozatím můžeme udělat, je společně poznat Voldemortovu minulost."

,,A to mi pomůže přežít, pane?" pozvedl Harry obočí a zatvářil se nedůvěřivě. Ředitel na tváři vykouzlil něco, co připomínalo úsměv; byl však smutný.

,,V to doufám, Harry. Jsem si jistý, že když nahlédneme do Voldemortovy minulosti, podaří se nám rozevřít malou skulinku pochopení v činech, jež udělal, a to nám pomůže dostat se k dalším a dalším věcem, které na to budou navazovat." Harry se zatvářil zmateně a v hlavě si znovu přehrával jeho slova. Co Voldemort udělal za činy, jež by měli pochopit? Měli by snad pochopit vraždu? Proč je zabil? Musel se ušklíbnout. Tak tohle jim bude pěkně k ničemu. ,,Jsi připravený, Harry?"

,,Hmm... asi jo," zamumlal chlapec a sledoval, jak Brumbál bere do rukou kamennou mísu. Byla to myslánka, její okraje zdobily podivné ornamenty. Harry vstal a přešel ke stolu, stoupl si vedle ředitele a zadíval se do průzračné vody, v níž se odrážel jeho bledý obličej.

,,Nemusíš se ničeho bát," ujišťoval ho Brumbál a chlapec přikývl. Samozřejmě. Podívá se do vzpomínek Voldemorta a bude v klidu přihlížet tomu, jak někoho zabíjí. A jemu samotnému se přece nic nestane, když se to nebude dít doopravdy, teď a tady.

,,A kam se vydáme, pane profesore?" zeptal se ho raději. Doufal, že to nakonec výlet do Voldemortovy minulosti nebude, že se Brumbál najednou rozesměje, řekne, že si z něj jenom dělal legraci a že ve skutečnosti se bude Harry moct podívat do svých vzpomínek, které mu Brumbál vzal. Hm, pozdě. To by je totiž nesměl rozbít.

,,Po stopách vzpomínek Boba Ogdena," odpověděl mu Brumbál a vytáhl z kapsy křišťálovou lahvičku, jejíž stříbřitě bílý obsah nepokojně vířil. Harrymu se trochu ulevilo. Tak přece jenom se do Voldemortovy minulosti nepodívají. No, alespoň v to tedy doufal...

,,Kdo byl Bob Ogden?" ptal se váhavě Harry a prstem přejížděl po ornamentech na myslánce.

,,Pracoval na odboru pro uplatňování
kouzelnických zákonů," vysvětloval Brumbál a Harry kývl. Tak to pravděpodobně nebude někdo, kdo je spjatý s Voldemortem. ,,Přednedávnem zemřel, ještě před smrtí se mi ho ale podařilo vyhledat a přesvědčit, aby se mi svěřil se vzpomínkami, které tu uvidíš. Za okamžik ho doprovodíme na jedné z výprav, které podnikl v rámci svých služebních povinností. Tak tedy, čeká nás setkání s Bobem Ogdenem." Brumbál naklonil lahvičku a přelil její stříbřitý obsah do myslánky. Zavířil v ní a zaleskl se, nepodobal se však kapalině ani plynu.

,,Až po tobě," pokynul Brumbál Harrymu. Harry se předklonil, zhluboka se nadechl a prudce ponořil obličej do stříbřitě zářící hmoty v misce. Cítil, jak se jeho nohy odlepují od podlahy pracovny – a pak už jen padal a propadal se do vířící temnoty.

•••

Vzpomínky Boba tu bohužel nebudou napsány:D
Tak je tu zase pondělííí...:c
Kapitola byla převážně z knihy, tak se vám určitě líbila:'D
A v příští se můžete těšit na naši milovanou tajemnou profesorku😏😏
-Milka🐢