Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dnes slaví svátek Tadeáš, Arzen, Chrabroš, Klaudián, Klaudius a Zenobie. Tomu říkám sestava. Ačkoliv neznám moc lidí, které by nosili takováto jména, tak dnes mne navštívili. A pěkně v práci. V kanceláři. Zcela určitě se tak nejmenovali, ale když si je teď vybavím, tak na ně ta jména sedí.
"Dobrý podvečer všem, tak vás tu všechny vítám. A je to na Vás, povídejte," bez otálení jsem odstartoval naše setkání.
TADEÁŠ: "Tak já bych teda začal. My jsme přišli, protože už nevíme jak dál. Ona s náma nemluví, všechno direktivně nakazuje a my nemáme šanci se bránit," zahájil nejodvážnější z nich popis ženy velitelky, která jim velí.
ARZEN: "To je fakt. My chápeme, že je to její zodpovědnost a že má právo rozhodovat, ale přece není možný, aby s námi takhle zametala. Vždyť my se bojíme!"
Nějak se mi nechtělo věřit, že by dospělí muži takhle reagovali. Nebo, že by ona velitelka byla tak drsná, že je opravdu důvod se bát?
CHRABROŠ: "Víte, ono se to nezdá, ale ona opravdu nepřipustí jedinou reakci. Když zkusíte navrhnout alternativu, stanete se hned nebezpečným."
KLAUDIÁN: "Přesně! A ještě se nám mstí. Musíte nám pomoct. Vždyť díky ní už odešlo tolik lidí. Přece není možný, aby ji nikdo nezabrzdil."
Trochu těžko se mi hledala slova. "A zkusili jste si s ní o tom promluvit vy sami?" Pokusil jsem se získat z týmu stěžovatelů zpětnou vazbu na jejich stupeň odvahy.
KLAUDIUS: "No my jsme nejdřív poslali anonym. A když se nic nedělo, tak jsme šli za váma. Musíte s ní promluvit vy. My jsme malý páni. A vy jste tu od toho ne?"
Pěkně děkuju, pomyslel jsem si. Vy jste mi ale hrdinové.
ZENOBIE: "My jsme vám přinesli seznam všech věcí, co je potřeba zařídit. Tady to mám na papíře. A asi by bylo nejlepší pak až to s ní proberete, tak udělat nějakou schůzku, kde se nám odpoví na všechny dotazy. Jsme rádi, že pomůžete."
Já vím, jsem tady od toho. Oni mě tak vidí. Jen nějak nevidí, že je i v jejich silách se s nepřízní poprat sami. Asi jim někdo sebral odvahu... Už chybí jen píseň Pavla Dobeše: "Odvahu jsem ztratil a kaj jsem se hnul, furt mne kúsek chybělo, furt mne bylo půl..." Jo, ODVAHA. "Bo bez odvahy se těžko cosi robí. Nic, tak jak odvaha, chlapa neodobí..."
==
Upozornění: tento díl je věrný svému dni, není však psán, jak by se slušelo ještě týž den. Ale s odstupem. Nějak se ten vodpad se mnou teď nepotkává...
