Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dnes jsem mohl potřetí v řadě zažít atmosféru atletického trojboje. Bohužel. Zdraví mne na dráhu nepustilo.
Jsou to zvláštní závody. Tradice atletického oddílu v Čáslavi, kdy rodiče soutěží s dětmi. V disciplínách, ve kterých ani děti běžně nesportují. Běžci, sprinteři, běžkyně, sprinterky. Rodiče, kteří nesportují už vůbec. A ty všechny čeká měření sil v hodu diskem, oštěpem a vrhu koulí.
Když jsem před dvěma lety proprvé vstoupil do vrhačského kruhu, musel každý kdo mne viděl roztáhnout úsměv od ucha k uchu. Kouli jsem zvedal oběma rukama, jednou bych to nedal. Otočka či technický poskok s koulí nebyl myslitelný. Jediné co jsem přenesl do svého atletického výkonu byl řev jako kdyby vrhal Lauro Germán...
V disku to nebylo jiné. Moje dlaň vůbec neodpovídala průměru disku, který jsem měl zahodit co nejdál. S vypětím všech sil jsem jej na ruce udržel. A náležitě jsem ho i zahodil. Řev byl ještě větší, než při vrhu koulí...
Třetí disciplínou byl oštěp. Ruka, rameno a celé tělo tehdy dávalao značně najevo svůj odpor. Všechno bolelo. Publikum v podobě ostatních rodičů a našich potomků však nedávalo jinou volbu, než se stát Bárem Špotákem. Osobní cíl "Ať to letí za velké vápno" jsem pokořil hned prvním pokusem. Nadšení ze zápischnutého kopí v trávě kdesi za 22 metrovou hranicí je dodnes mým jedním z největších atletických zážitků.
Dnes jsem měl jen vzpomínky. Musím se zdravotně zrekonstrovat. Za rok nesmím chybět. Bude zase TROJBOJ!
