Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
A je tu neděle. V neděli se nedělá. Vyrazil jsem proto na firmu. Nic jsem tam nedělal. Ani na počítači, ani ve skladu. Ani v kanceláři jsem žádné materiály nenosil. Ani žádnou škříň neuklízel.
Jen nějak nevím, proč jsem přišel na pozdní oběd takový uvachtaný. "Ty vypadáš" otevřela dveře Maruška. "Že neřekneš, abych ti pomohla?"
Zahájil jsem osvětlování, jak má člověk brát neděli. Jak nemá nic dělat. Jak má stvořit svět za šest dní a sedmý den odpočívat... Asi po dvacetiminutovém dialogu udělala závěr za mne: "A půjdeš tam ještě po obědě? Já že bych ti v tom nic nedělání šla asistovat."
To se nedalo odmítnout. Oběd byl atypický - Dýňovo-jablečná polévka a po ní Kuskus s kusem masa. Zachutnalo mi.
"Maru, vyrážíme!" zavolal jsem směrem k dětskému pokojíčku, když mi trochu slehlo. "To už chceš jít? Slib mi ale, že nebudeš nic dělat! Já tam kvůli tomu jdu." Slíbil jsem.
Na místě samotném vyrazila hned do skládku. "Tak tyhle balíky se namají rozbalovat a nemají dávat do regálů, že jo?" Asi hodinu se bavila neděláním, zatímco já šel nerovnat šanony. Uteklo to jako voda.
Když jsme otevírali dveře domu při návratu, uzavřela za mne celý den větou vět: "Tak díky za neděli, doufám, že mi za to dnešní nedělání nezapomeneš něco nedat do kasičky..."
Mám vůbec jinou možnost? Asi NE!
==
Upozornění: tento díl je věrný svému dni, není však psán, jak by se slušelo ještě týž den. Ale s odstupem. Nějak se ten vodpad se mnou teď nepotkává...
