You Are My Teacher?!

12.

,,Mluvíš o Wentzovi?"

,,Jak to víš?" zeptala se překvapeně.

Jen jsem pokrčila rameny a usmála se na ní. Možná, že není zas tak špatná. Jen s ní dost kluků vymetlo, ale za to si může sama.

,,Prostě jen chci, abys věděla, že Setha nechci, ale i tak ti říkám, že je to pěknej hajzlík a máš na lepšího."

,,Já vím, už mě na to upozorňoval Brendon, ale já mu nevěřila." přikývla jsem a vytáhla z kapsy telefon, který mi začal vyzvánět.

,,Tati, říkala jsem ti, abys mi nevolal, že je to drahé." zasmála jsem se, ale z druhé strany žádná odezva hned nepřišla.

,,Sárinko," řekl potichu a já se podívala na Lydii, která mě sledovala.

,,Ano?" zamračila jsem se.

,,Je mi to strašně líto..."

,,Ale co, tati? Co se stalo?" začalo mi být najednou nevolno.

,,Dnes brzy ráno zemřela." zašeptal skoro neslyše.

Nevěděla jsem, co říct, nedokázala jsem se ani pohnout a do očí mě tlačily slzy. Sevřelo se mi hrdlo a zrychlil se mi tep. Lydie si všimla změny mé nálady a rychle ke mně přišla.

,,Co se stalo?" podívala jsem se na ní se slzami v očích a u ucha jsem stále svírala telefon, který jsem náhle upustila a rozběhla se ven z pokoje.

,,DALLONE!" zakřičela jsem přes celou chodbu a ignorovala divné pohledy všech spolužáků, kteří se chystali jít do haly, kde jsme se měli sejít.

Rozběhla jsem se na druhou stranu chodby, odkud z jednoho z pokojů vyšel Dallon a pevně ho objala. Bylo mi absolutně jedno, že nás těch pár lidí sleduje, potřebovala jsem obejmout svého bratra a uklidnit se. Potřebovala jsem od něj slyšet, že to bude dobrý.

,,Dally..." brečela jsem mu do ramene.

,,Já vím, já vím." zašeptal a bylo slyšet, že sám má co dělat, aby se nerozbrečel.

Bylo mi šíleně, myslela jsem, že se každou chvíli pozvracím. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem tomu věřit a začínala jsem litovat, že jsem sem letěla, místo toho, abych tam byla pro mámu, abych tam s ní byla ty poslední dny.

Nedokázala jsem si ani představit, jak musí být tátovi a Kennymu. Chtěla jsem teď okamžitě domů a uklidnit tátu a Kennetha.

,,Bude to dobrý, Sar." stiskl mě k sobě víc.

,,Nebude, nic už nebude dobrý bez mámy." popotáhla jsem.

,,To neříkej. Všechno bude časem dobrý." odtáhl se ode mě a já se rozhlédla kolem. Nikde nikdo nebyl.

,,Dallone, musíme domů. Já potřebuju hned domů za tátou a Kennym." setřela jsem si slzy z obličeje a cítila nával dalších.

,,Tak si běž zabalit, já půjdu taky." ještě naposledy mě objal a já se rozběhla do svého pokoje.

Do kufru jsem naházela všechno, co jsem si vzala s sebou a netrápila se skládáním oblečení. Ještě jsem sebrala telefon, který mi nejspíš Lydie dala na postel a už jsem rychle vycházela z pokoje, přičemž jsem ve dveřích do někoho narazila.

Byl to Dean a já ho okamžitě objala. Potřebovala jsem, aby mě objal. Bylo mi s ním tak dobře...

,,Co se stalo, Sarah? Co ty věci?" stál jako opařený, přičemž jsem se k němu tiskla a nebyla schopná slova.