Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 33. ∆ Zmatek

„Marko, nedělej ze sebe bůhví co. Ona tě rozcupuje na kousky!" řekl vystrašeně ten menší postavy.
Ta jeho poznámka mi vyčarovala úsměv na rtech. Takže oni se bojí?
Nevěděla jsem, čeho jsem schopná a ani jsem nevěděla, kam byli ochotni zajít oni. Ti dva, které jsem odhodila stranou se dávno vzpamatovali a postavili se znovu přede mě. Nechtěla jsem bojovat, ještě jsem to ani neuměla.
Nehybně jsme tam stáli, než jsem za nimi někoho uviděla. Byl rychlý jako střela. Kdo to mohl být? Dark?

Za postava se najednou zastavila a podívala se na mě. Byl to další kluk, který měl šátek přes pusu a prsty mi naznačoval, ať na něho neupozorňuju. Pochopila jsem, že to byla asi jediná možnost. Sice jsem nevěděla, kdo to je, ale myslela jsem si, že mi pomůže.
Sledoval svýma tmavě hnědýma očima okolí. Ten pohled jsem odněkud znala, ale odkud? No jasně, Wendy, ty všechny znáš, všemu rozumíš a všude jsi byla, co? Ach...

„Co s tebou budeme dělat?" ozval se jeden z Darkových nevlastních bratrů.
Viděla jsem, jak se k nim ten hnědovlasý kluk s černým šátkem na obličeji přibližoval. Pomalu zkracoval vzdálenost mezi nimi a chystal se na moment překvapení.
„Tohle jsem nikdy neviděl." pronesl ten, který se tak podobal Markovi.
No, já taky nikdy nevěděla, že mám křídla. Bylo to jako špatný, opravdu špatný vtip.
„Zabijeme tě. Snad bude Damián alespoň trochu vyšilovat." uchechtl se Marko.
To si dělá srandu? Zatřásla jsem se strachy. On se chce pomstít Darkovi? Jen proto mě hodlá zabít?!

„Dark možná ne, ale já ano." ozval se za nimi nepříjemný tón hlasu toho kluka.
Než se stihli otočit, kluk bleskově chytil Marka za hlavu a prudce s ním škubl. Uslyšela jsem nechutné prasknutí, které se ozývalo celým lesem.
Marko vykulil oči a skácel se k zemi.
On ho zabil?! To jsem nechtěla!
Bratři začali zmatkovat.
„Vypadněte." zavrčel ten kluk.
Oni pořád stáli na místě a jen ho pozorovali.
„Dobře, když to nejde po dobrém..." zvedl obočí a asi se i zašklebil, ale přes ten šátek jsem to neviděla.
Další jeho pohyb jsem nestihla zaznamenat. Najednou jsem ho spatřila na stromě. Vytáhl nějakou trubičku a přiložil si ji k ústům. Stála jsem tam jako socha, neschopná pohybu.

Jeden z bratrů na nic nečekal a vyběhl za ním na strom.
„Ty hajzle!" zakřičel ten kluk a kopl ho do břicha.
Ani jsem si nevšimla, že ke mně přiběhl další a chytil mě pod krkem. Vykřikla jsem.
„Ještě jeden pohyb a zbavím ji života." řekl dost nahlas.
Ten kluk na stromě si ho ani nevšímal. Přiložil si tu trubičku k ústům a namířil ji na mě. Nevěděla jsem, co chtěl udělat. Ten kluk, který mě chytil pod krkem, zavrčel.

Ucítila jsem prudkou bolest. Prorazil mi krční žílu, kousnul mě. Zoufale jsem zaječela. Ještě jsem viděla, jak ten kluk na stromě foukl do trubičky. Něco vyfoukl a vypadalo to, že mířil na mě. Zasáhlo to toho kluka, který mi málem prorazil dýchací cesty.

Byla to jehla s růžovou tekutinou, která ho zasáhla do boku. Vyjekl a pustil mě. Uslyšela jsem ránu, když spadl na zem. Začala jsem zmatkovat, ale během pár sekund jsem se skácela k zemi vedle něj a ztratila jsem vědomí.

**

Pomalu jsem otevřela oči. Viděla jsem pod sebou zem v pohybu. Prudce jsem se nadechla.

„Hmm? Už jsi vzhůru?"
Už jsem se dostatečně probrala na to, abych zjistila, že mě nesl na rameni.

„Kam to jdeš?" vyplašila jsem se.
Hned potom jsem si sáhla na krk, kam mě ten mizera předtím kousl. Nic tam nebylo, nechápala jsem to.
„Co... Co se stalo?" zeptala jsem se zmateně.
„Už vás docela dlouho sleduju a jak jsem tě tam viděl, tak jsem se těm hajzlům chtěl pomstít. Stejně jsem to ale plánoval." mluvil klidně.