Vůdce smečky [DOKONČENO]

Kapitola 32. ∆ Únos

Dark

To nemyslí vážně, že?!

Na nic jsem nečekal a rozběhl jsem se za ním. Proč? Ta holka pro mě nic neznamená, tak proč? Nebo snad ano…? Svoje myšlenky jsem v tuhle chvíli mohl zahodit, dokud ho nechytím.

Běžel jsem, jak nejrychleji to šlo.

Nesnášel jsem své nevlastní bratry… Nevím, jestli je to kvůli tomu, že se o ně matka starala a na nás dva prvorozené syny zapomněla, nebo jestli si myslí, že jsme umřeli. Možná je to kvůli tomu, že když jsem je dřív potkal, vždycky mě zapletli do něčeho, do čeho jsem se dostat nechtěl. Jsou to mazaní zmetci.

Slyšel jsem, že se Daniel rozběhl za mnou, ale já byl vždy rychlejší. Vím, že Marko a jeho bratři jsou dost rychlí a já mám hlad a takhle to prostě nezvládnu. Zmizel v lese.

„Zatraceně!“ zařval jsem do lesa.

Tahle to prostě nedokážu!

Daniel mě doběhl.

„Proč neběžíš?!“ křikl na mě.

„Nemůžu.“ odvětil jsem.

„Jak… Proč nemůžeš?!“ nechápal mě.

Protočil jsem očima a zavrčel jsem.

„Prostě nemůžu! Snad víc než měsíc jsem nejedl, víš, jak je to pro mě těžké?“ řekl jsem, ale nevšiml jsem si, že nás doběhli i ostatní.

To jsem teď asi neměl říkat.

„Tak se běž najíst, lesy jsou obrovské. Zítra je půjdeme najít.“ pravil Michell.

„Jak jako zítra?! Co když ji zabijí?!“ vyjekla Sarah. Po celém obličeji měla slzy.

„Moc se teda nenajím.“ Zašeptal jsem tak, aby mě nikdo neslyšel.

Najednou se přede mnou postavil Caleb s něčím v ruce.

„A tohle bys chtěl?“ ukázal mi to.

Bylo to to, čeho jsem měl vždy tak málo.

Hrklo to ve mně a Caleb se usmál.

„Ca-Calebe, kde jsi to sebral?“ vykulil jsem oči a snažil jsem se ovládnout.

„Krev?“ nechápali ostatní.

„Lidská krev.“ podotkl Caleb.

Mám chuť mu zakroutit krkem. Všechno pokazí…

„To bych nedělal…“ řekl a upřeně mi koukal do očí.

„Jasně, já zapomněl.“ odsekl jsem naštvaně.

Calebe, prosím tě, jestli se teď hrabeš v mé hlavě… To, co už zřejmě víš nebo si to spíš jenom myslíš, mám bezpečně ukryté před takovými jako jsi ty, ale tohle je poprvé, co někoho prosím, teď s tím nezačínej.

Pokusil jsem se mu něco sdělit. Nemyslel jsem si, že to bude fungovat.

Caleb se na mě divně zatvářil.

„Tohle jsem vzal z nemocnice, eh… Vím, že tě to posilní.“ řekl.

On to vážně slyšel?

Přikývl.

Úžasné, děkuju…

Docela se mi ulevilo. To bylo o fous… Caleb mi podal sáček s krví. Opravdu se musím krotit.

„Díky.“ kývl jsem na něj.

„Wendy jdeme hledat ráno.“ pronesl Michell a šel zpátky k táboru.