My new boss

The end

„Takže před sebou máme dva roky v New Yorku, jo?" zeptal se, přičemž mi obmotal ruce kolem krku. „A co tam budeme dělat? Válet se v Central parku, cpát se americkým jídlem a sledovat Louise jak se týrá na vysoké?" Niall naklonil hlavu na stranu a roztomile se zaculil. Neuměl jsem si představit, že bych mohl být někdy šťastnější. Tenhle moment byl perfektní. Nic víc jsem od života nechtěl.
„Jo, takový je plán." Řekl jsem se zasněným výrazem. Nejspíš jsme museli vypadat jako totální zamilovaní pitomci, když jsme se tak na sebe křenili, ale nám to bylo jedno. V tu chvíli jsme existovali jen my dva. Niall a já. Nic jiného nemělo význam a nejspíš ani nikdy mít nebude. Byl jsem přesvědčený, že to právě on je to jediné, co potřebuju k životu. Udělal bych pro něj cokoli a to jen z jednoho prostého důvodu. On mi za to stál.

LOUIS:

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě Niall, když jsme dorazili na letiště. Harry na mě sotva od našeho svatebního dne promluvil. Nejspíš mi chtěl dát prostor, abych se z toho všeho vzpamatoval, ale já o to nestál. Chtěl jsem, aby se mě dotknul, aby mě políbil. Klidně bych se od něj nechal i ošukat, kdyby to znamenalo, že s ním navážu nějaký kontakt. Všechno by bylo lepší než ta lhostejnost, kterou měl vepsanou ve tváři.

Na Niallovu otázku jsem neodpověděl. Jen jsem mu věnoval malé pousmání, abych mu dál najevo, že to zvládnu. Blonďáček chápavě přikývl a chytl mě za ruku, aby mi dodal odvahu. Věděl, jak na tom jsem. Celou svatební noc jsem strávil u něj v posteli a brečel jsem tak dlouho, dokud jsem neusnul vyčerpáním. Nechtěl jsem pryč z Londýna, a i když to bylo z části nepochopitelné, nechtěl jsem ani od Harryho. Nějak jsem pořád nemohl přijít na to, co jsem udělal špatně. Jaký byl důvod k tomu posílat mě pryč?

„Bude to dobré." Šeptl mi rychle blonďáček, než mě zatahal za ruku, čímž mi dal němý příkaz k tomu, abych se pohnul. Neochotně jsem vykročil k letištní hale, ale přitom se odmítal Nialla pustit. Vlastně jsem udělal přesný opak. Sevřel jsem jeho dlaň ještě pevněji a natiskl se na něj, co nejvíc to šlo. Potřeboval jsem se o někoho opřít. Celý tenhle výlet byl sakra děsivý. Netušil jsem, co na mě v New Yorku čeká ani co po mě Harry vlastně chce. Nerozuměl jsem tomu a nejhorší bylo, že se mi to nikdo ani neobtěžoval vysvětlit. Byly mi řečeny jen ty nejzákladnější informace. Nic víc. Kudrnáč to možná nechápal, ale pro mě to bylo jako kráčet po laně se zavázanýma očima. Chtěl jsem vědět alespoň to, co ode mě chce, ale on se mnou odmítal mluvit. Skoro jako kdyby se mi z nějakého důvodu vyhýbal. Tohle jeho chování pro mě bylo záhadou.

„Chovej se slušně. Zayn ti během letu všechno poví." Oznámil mi Kudrnáč a podal mi letenku. Jen jsem přikývl na znamení, že jsem rozuměl. Netušil jsem co bych měl říct. Věci se mezi námi od svatby změnily. Bylo to tak zatraceně zvláštní. Nepřál jsem si nic jiného, než aby se všechno zase vrátilo do starých kolejí.

Harry si mě ještě chvíli prohlížel. Vypadal, jako kdyby se snažil zapamatovat si každičký centimetr mého obličeje. Pak z ničeho nic zvedl ruku a pohladil mě bříšky prstů po tváři. Tvářil se při tom, jako kdybych byl ta nejvíce fascinující věc na světě. Tak trochu se mi to líbilo. Připomínalo mi to ty dny ve Výcvikovém centru, kdy jsme celé hodiny nedělali nic jiného, než leželi a on prozkoumával mé tělo. Učil se ho nazpaměť, stejně tak i moje reakce, aby později věděl, co na mě platí. Tyhle momenty jsem miloval ze všeho nejvíc. Nechtěl jsem, aby někdy skončili.

Z našeho transu nás vytrhl až Zayn, který si odkašlal a oznámil nám, že náš let byl vyzván k odbavení. Harry přikývl a věnoval mi pusu na čelo. Věděl jsem, že to je jeho způsob rozloučení. V tu chvíli jsem měl chuť rozbrečet se jako malá holka a začít ho prosit, aby mě nikam neposílal. Tak moc jsem od něj nechtěl pryč. S ním jsem se cítil v bezpečí. Bez něj byl svět jen děsivé místo, které mi způsobovalo panické záchvaty.