My new boss

This pain is just too real

„Byl jsi nezvladatelný. Musel si nějak získat tvou poslušnost. Jsi jeho dědic konec konců. Je tvou povinností ho ctít a učit se od něj." Začala toho zmetka obhajovat, jako kdyby vlastně o nic nešlo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tohle nebyla ona. Nemohla být.
„Nemám zájem vést tu jeho pošahanou sektu. Chci vést normální život. Daleko od všech těch nesmyslů." Oznámil jsem jí s co možná nejpevnějším tónem. Nehodlal jsem jí dávat nějakou naději, že se k nim někdy přidám. To už bych raději umřel, než celé dny trávit s člověkem, který zničil celou mou rodinu.
„A spaní s multimilionářem za peníze ti přijde normální?" opáčila a poprvé při tom zněla jako opravdová matka, která kárá své dítě. Byl to jen záblesk její staré osobnosti, ale přece jen to bylo něco. Mohl jsem alespoň doufat, že je tady šance na získání ji zpět.
„Pořád lepší než to, co nabízí ten parchant." Odsekl jsem, aniž bych se zajímal o svůj slovník. Obvykle jsem moc nedával. Jen v případě, kdy přišla řeč na toho cvoka. Jenže to se mé matce moc nelíbilo.
„Louisi Williame Tomlinsone! Takhle o svém otci mluvit nebudeš!" Okřikla mě v domnění, že se třeba zamyslím nad svým chováním, ale pravda byla taková, že nic na světě by mě nepřinutilo vzít to zpátky. Ten člověk si zasloužil i mnohem horší oslovení.

„On není můj otec!" Křikl jsem nazpátek. „Můj otec zemřel při požáru našeho domu, když se pro tebe vracel, aby tě zachránil. Jmenoval se Mark Tomlinson. To on mě vychoval, to on mi vysvětlil, že pod mou postelí není žádné strašidlo, to on se mnou hrál fotbal, dělal se mnou domácí úkoly, poradil si se mnou v období puberty a pomohl mi vyrovnat se s prvním zlomeným srdcem. Tenhle muž mi byl tátou. Troy Austin je jen člověk, před kterým jsem se schovával, který mě unesl a ublížil mi. Dokonce mě nechal i několik dní s psychopatem, který nedělal nic jiného, než že mi způsoboval bolest." Ani jsem netušil, kde se to ve mně bere. Vzpomínka na Marka ve mně vyvolala něco velice silného. V životě bych nemohl dopustit, aby někdo jeho místo nahradil. Už jen proto jsem musel zůstat z dosahu toho magora. Nechtěl jsem riskovat, že bych ztratil sám sebe.

„Vím, že ti to tak nepřipadá, ale udělal to pro tebe. Kdybys mu dal šanci, pochopil bys jeho záměry. Mark byl chyba. Nikdy jsem od Troye neměla utíkat a už vůbec jsem toho poldu k tobě neměla pouštět. Oběma nám napovídal hlouposti. Obrátil nás proti naší rodině. Sídlo Boží vůle je místo kam patříme." Zkoušela mě přesvědčit, ale na světě neexistovalo nic, co by mě mohlo donutit se tam dobrovolně vrátit.
„Ne." Vydechl jsem a pevně zavřel oči. Už jsem se na ní nemohl dívat ani o minutu déle. „Tam nepatří nikdo." Dodal jsem a s tím zmizel ve svém pokoji. Potřeboval jsem zmizet. Tady už jsem zůstat nemohl. Bylo to až příliš bolestné.

„Nevím, jak se tomu muži povedlo ti vymýt mozek a vlastně mi to je jedno." Ozval jsem se, jakmile jsem se už převlečený vrátil zpátky do obýváku. „Moje matka, myslím opravdová matka, která mě milovala a která kvůli mně opustila všechno, co měla, jen aby mě ochránila, zemřela při tom požáru společně s mým opravdovým tátou. Ty možná vypadáš jako ona, ale ve skutečnosti jsi někdo úplně jiný, protože ta žena, která mě porodila, by nikdy nestrávila dobrovolně ani sekundu v přítomnosti někoho, kdo jí zabil děti i manžela, kterého milovala celým svým srdcem." Naštvaně jsem si setřel slzy, které mi tekly po tvářích, a přehodil si přes rameno tašku se svými věcmi. „Sorry kluci, ale teď potřebuju být chvíli sám." Vysvětlil jsem jim, když na mě hodili nechápavé pohledy. „A ty vyřiď tomu hajzlovi ať mě i všechny mé přátele nechá na pokoji. Nestojím o to, aby se mi pletl do života. Ať si najde jiného dědice." S těmi slovy jsem opustil Zaynův byt. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky někde v klidu.

„Louisi!" Zaslechl jsem hlas své matky, která za mnou nejspíš vyběhla.
„Co?" otráveně jsem se otočil a naznačil jí, aby se už vymáčkla. Původně jsem s ní už nechtěl ztrácet čas, ale ten kus mě, který v ní pořád viděl mou milovanou maminku, mi to nedovolil.
„Miluju tě. Pořád jsem to já. Jen jsem v sobě našla sílu, abych se na celou tu situaci podívala i z jiného úhlu." Viděl jsem na ní, jak moc se snaží, abych to pochopil. Chtěla mě zpátky, to bylo více než jasné, ale já nemohl. Dokud se stýkala s členy Boží vůle, musel jsem se od ní držet dál. Jakkoli bolestné to bylo, neměl jsem na výběr. Před Markovou smrtí jsem mu slíbil, že se od té komunity budu držet dál. Nemohl jsem ten slib porušit.