My new boss

You should go

„Co na to říct?" Zayn se ušklíbl a pokrčil rameny. „Niall má prostě úžasné přesvědčovací schopnosti."
„Fajn." Uchechtl jsem se a pobaveně zavrtěl hlavou. Můj nejlepší kamarád vždycky věděl, jak dosáhnout svého. To se mu muselo nechat. „Jdu se převléct."
„Pohni si!" Zavolal za mnou Niall a já se otočil, abych na něj mohl vypláznout jazyk. Poté jsem rychle zmizel ve svém pokoji, abych mohl uniknout polštáři, který po mě blonďáček hodil.

Se smíchem jsem doběhl ke své tašce a vybral si něco na sebe. Raději jsem se ani moc neprohlížel v zrcadle, abych zbytečně nezdržoval. Nechtěl jsem Nialla pokoušet. Uměl být pěkně nepříjemný, když se někdo postavil mezi něj a jídlo.

Všichni tři jsme vyšli z bytu a vydali se k nejbližšímu rychlému občerstvení. Zayn obmotal ruku kolem mého pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Tázavě jsem se na něj podíval, ale on mě nevnímal. Jen dál nervózně sledoval okolí, jako kdyby čekal, že na nás každou chvíli někdo zaútočí.

„Děje se něco?" zeptal jsem se, když černovláskova pěst sevřela můj bok pevněji, než mi bylo příjemné.
„Ne." Zayn se na mě nervózně usmál a okamžitě mě pustil. Pochyboval jsem, že si předtím vůbec uvědomoval, že mě drží. „Jen se na tebe snažím dávat pozor." Řekl a já se zaculil.
„Odvádíš skvělou práci." Řekl jsem a obmotal si ruce kolem jeho paže. Byl jsem rád, že ho mám na blízku. Blížili jsme se totiž do části Londýna, kde vždy bylo na můj vkus příliš mnoho lidí.

„Snažíš se zjistit, co moje kosti vydrží?" zeptal se pobaveně Zayn, když jsem se ho pro změnu zase já držel příliš pevně.
„Promiň." Uvolnil jsem stisk, ale rozhodně jsem se ho nepustil. Na to jsem byl až moc nejistý. „Nemám rád davy." Vysvětlil jsem mu a přinutil svoje krátké nohy, aby se pohybovaly rychleji. Chtěl jsem dohnat Nialla, abych se ujistil, že se nám neztratí.
„Má to nějaký důvod?" na Zaynovu otázku jsem jen zavrtěl hlavou. Sám jsem netušil, proč se cítím nesvůj mezi větším množstvím lidí.

Možná to bylo tím, že všichni měli na tváři zamračené výrazy nebo tím, jak každý někam chvátal, aniž by se pozastavil a užíval si krásného dne. Někdy jsem si vážně připadal jako ten největší ubožák. Nedokázal jsem ani projít ulicí plnou lidí, aniž bych se necítil ohrožený. Nechápal jsem, jak jsem si mohl někdy myslet, že bych mohl chodit s holkou. Někdo jako já by nikoho nedokázal ochránit. To já potřeboval někoho, kdo mě bude bránit. Moje srdce doufalo, že to jednoho dne bude Harry, ale rozum mi říkal, že to se nikdy nestane. Můj šéf nebyl na vztahy a moje maličkost nebyla natolik výjimečná, aby to mohla změnit. S tím jsem se musel smířit.

„Příště si vezmeme auto." Řekl Zayn, jakmile jsme došli k malé budově, která měla nad hlavními dveřmi nápis KFC.
„To je dobrý." Usmál jsem se na něj a konečně se ho pustil. Donutil jsem se nevnímat ten nepříjemný pocit, který se mi usadil v žaludku. U pokladen bylo na můj vkus příliš lidí a Niall se k mé smůle nacpal do té největší tlačenice.

„Tohle mi děláš naschvál." Obvinil jsem ho, když jsem se k němu dostal.
„Nebuď dramatický. Ty lidi ti nic neudělají." Blonďáček protočil oči a naznačil Zaynovi, aby se k nám protlačil.
„To, ale neznamená, že se mezi nimi musím cítit dobře." Sykl jsem na něj mírně podrážděně. Niall tohle nikdy nechápal. On sám davy lidí miloval. Nehorázně ho fascinovalo ostatní pozorovat, zkoumat je anebo si s nimi jen tak povídat. Niall byl ten typ člověka, který byl schopen kohokoli oslovit a hned si z něj udělat nejlepšího kamaráda. Nechápal jsem, jak to dělá. V jeho podání se to zdálo až příliš jednoduché, ale mě to od smrti mé rodiny vůbec nešlo. Nejspíš jsem se díky té události změnil víc, než jsem si byl ochotný připustit.