My new boss

Pain threshold

„Ruce nad hlavu." Zhluboka jsem se nadechl a pořád dokola si opakoval, že všechno bude v pořádku. Byl jsem zatraceně nervózní. Netušil jsem, co si pro mě Harry připravil, ani jestli se mi to bude líbit. Nezbývalo mi nic jiného, než doufat, že všechno bude v pořádku.

Harry mi uvěznil ruce v kovových želízkách, která byla pomocí železného řetězu připevněná k tyči, která vysela ze stropu. S panikou v očích jsem se zadíval na svého šéfa. Němě jsem ho žádal o ujištění, že se nic zlého nestane. Potřeboval jsem se cítit v bezpečí, jinak hrozilo, že chytnu panický záchvat.

„Jsem přímo tady." Promluvil tiše a něžně mě pohladil po tváři. „Není se čeho bát. Neublížím ti." Slíbil a přešel přes pokoj ke komodě, ze které vytáhl černý šátek. V duchu jsem zaskučel. Přijít o zrak se mi zrovna moc nechtělo. Radši bych se na něj celou dobu díval.

„Záchranné slovo znáš, že?" zeptal se, aby se ujistil, že jsem nezapomněl a zároveň mi připomněl, že mám šanci tohle celé zastavit, kdyby se mi to nelíbilo. Přikývl jsem a Harry mi zavázal oči. Roztřeseně jsem se nadechl a pozorně naslouchal jeho krokům. Snažil jsem se přijít na to, co dělá, ale nedařilo se mi to.

„Dneska bych rád otestoval, jak si na tom s přijímáním bolesti." Oznámil mi a já se musel kousnout do spodního rtu, abych nezakňučel. Nechtěl jsem, aby mě mlátil nebo tak něco. Byl jsem si jistý, že tohle se mi určitě líbit nebude.

„Snaž se přijmout všechno, co ti dám. Nebraň se tomu." Řekl vyrovnaným hlasem. Zhluboka jsem se nadechl a poslechl ho. Vyčistil jsem si mysl od obav a soustředil se pouze na jeho tiché kroky, které se rozléhaly pokojem.

„Až to bude příliš, stačí říct záchranné slovo, dobře?" zakýval jsem hlavou na znamení souhlasu a přinutil se uvolnit každičký sval v mém těle. Věděl jsem, že když budu strnulý, ničemu to nepomůže. Právě naopak.

Snažil jsem se zůstat klidný, ale fakt, že jsem nic neviděl, mi moc nepomáhal. V hlavě se mi rodily vše možné scénáře toho, co by mi můj šéf mohl udělat. Ani jeden se mi nelíbil. Musel jsem se kousnout do jazyka, abych ho nezačal prosit, aby mě pustil. Měl jsem neskutečnou chuť utéct a to ještě ani nezačal.

Najednou jsem na svém zadku ucítil nějaký dotek. Byl jsem si jitý, že to není Harryho ruka. Spíš mi to připomínalo konec jezdeckého bičíku. Hlasitě jsem polkl a začal sebou házet. Každou buňku v mém těle ovládl strach. Jediné na co jsem v tuhle chvíli dokázal myslet, bylo to jak se odsud dostat. Ani trochu mě nelákalo zjišťovat jak vysoko je můj práh bolesti.

„Uklidni se." Ozval se tichý a vyrovnaný hlas mého šéfa. „Všechno bude v pořádku. Jsem tady s tebou. Nenech paniku, aby tě ovládla." Nepřestával na mě mluvit. Dával si záležet, abych začal vnímat jen jeho hlas. Snažil jsem se na něj soustředit. Poslouchal jsem, co mi říká a nechal strach odplout někam do pozadí. Bylo zvláštní, jak rychle mě dokázal uklidnit. Nechápal jsem, proč jsem se v jeho přítomnosti cítil v bezpečí, když mě připoutal, zavázal mi oči a nejspíš mě plánoval zbičovat. Nedávalo to žádný smysl, ale bylo to tak. Věřil jsem mu celou svou duší.

„Dobře." Řekl Harry potěšeně a něžně mi přejel bříšky prstů po hrudníku. Zachvěl jsem se a ucítil, jak mi po celém těle naskakuje husí kůže. „Pamatuj si, že strach je horší než samotná bolest. Otevři svou mysl novým věcem, Louisi. Budeš překvapený, co všechno objevíš." Špitl mi u ucha a znova jemně přejel bičíkem po mém pozadí.

Zhluboka jsem se nadechl a přinutil sám sebe zůstat v klidu. Sevřel jsem ve dlaních řetízek, který spojoval stříbrné náramky, které jsem měl okolo zápěstí. Potřeboval jsem se něčeho držet, jinak hrozilo, že opět zpanikařím.