My new boss

Pain threshold

Povzdechl jsem si a neochotně Louise přesunul na druhou stranu postele. Cítil jsem totiž, že se mi ta jeho překrásná tvářička dostává pod kůži a to jsem nemohl dovolit. Nesměl jsem k němu začít něco cítit. Emoce a zvlášť ty silné se v našem vztahu nesměly vyskytovat. City znamenaly problémy a ty jsem si v souvislosti s Louisem nemohl dovolit.

Vstal jsem a převlekl se do svého běžeckého oblečení. Nehleděl jsem na to, že je půl čtvrté ráno. Potřeboval jsem se odreagovat.

Nadechl jsem se studeného londýnského ranního vzduchu a rozeběhl se po mé oblíbené trase. Cestu mi osvětlovaly jen pouliční lampy, protože slunce mělo vyjít až za pár hodin. Všude bylo ticho. Ještě nikdy jsem nezažil v tomhle městě takový klid. Bylo to divné, ale zároveň to bylo přesně to, co jsem potřeboval.

Soustředil jsem se na pravidelné dýchání a na pohyby svých nohou. S každým dalším metrem, který jsem uběhl, jsem nechal kousek vzpomínek na svou minulost za sebou. Postupně jsem se zbavoval všech myšlenek, které jsem považoval za nepřístupné. Slíbil jsem si, že už se nenechám ničím ovlivňovat. Ani mužem z mé minulosti ani tím drobným modrookým stvořením, které spokojeně spalo v mé posteli.

Doběhl jsem domů a okamžitě zapadl do sprchy. Louis ještě nebyl vzhůru, což mi vyhovovalo. Potřeboval jsem si připravit nějaké věci.

Dal jsem tomu klukovi víc než dost času na to, aby si zvykl na rozkazy a fakt, že jeho tělo patří mně. Byl jsem přesvědčený, že můžu začít s jeho výcvikem. Chtěl jsem, aby byl perfektní. Zatím to vypadalo, že by mohl být ten pravý, ale teprve až následující dny ukážou, jestli mám pravdu.

LOUIS:

Zaslechl jsem nějaký hluk, který se ozýval z bytu. Rozespale jsem si promnul oči a zamračil se na prázdné místo vedle mě. Hodiny na nočním stolku ukazovaly půl šesté ráno. Povzdechl jsem si a přetočil se na druhý bok. Přetáhl jsem si peřinu přes hlavu a chtěl ještě na chvíli usnout, ale přesně v ten moment vtrhl Harry do pokoje a strhl ze mě deku.

Nespokojeně jsem zamručel a ospale na něj zamžoural. Bylo ještě moc brzy. Nechápal jsem, co tady dělá, ani proč mě nemohl nechat ještě chvilku v posteli.

„Vstávat." Řekl příkře a natáhl ke mně ruku. Váhavě jsem se jí chytil a nechal se vytáhnout na nohy. Ještě pořád jsem napůl spal, takže jsem moc nevnímal, co Harry dělá. Kdybych si to v tu chvíli uvědomil, možná bych i utekl.

„Jdeme." Naznačil mi, abych ho následoval. Zívl jsem si a poslušně za ním cupital až k pokoji, který byl schovaný za jeho pracovnou. Nechápavě jsem se kolem sebe rozhlédl. Na první pohled to byla obyčejná ložnice, která se moc nelišila od ostatních pokojů pro hosty, které ve svém bytě Harry měl.

Jenže když jsem se podíval pořádně, spatřil jsem železnou tyč, která byla umístěna na stropě. Kolem ní byl omotaný řetěz a na konci toho řetězu vysela pouta. Hlasitě jsem polkl a nevědomky udělal pár kroků dozadu. Takhle místnost mě děsila.

V každém rohu postele byla také připevněna pouta a různě po podlaze byly umístěny takové železné obloučky. Vsadil bych se, že taky sloužili ke spoutání. Děsil jsem se všech těch věcí, které se tady nacházely. Měl jsem co dělat, abych neutekl. Nechtěl jsem být v tomhle zvráceném pokoji. Všechno, co tady bylo, mě děsilo k smrti. A to jsem ještě neviděl všechno. Určitě tady bylo ještě mnoho skrytých pomůcek, o kterých jsem radši ani vědět nechtěl.

„Pojď ke mně." Nakázal mi Harry ledovým tónem. Otřásl jsem se, ale i přes strach, který se mi usadil v žaludku, jsem k němu opatrně přistoupil. Netušil jsem, co se mnou chce dělat, ale důvěřoval jsem mu. Slíbil, že mi nikdy neublíží. Musel jsem věřit, že mi nelhal.