My new boss

Fuck me, please

„Byl jsi někdy zamilovaný?" vyhrkl jsem první blbost, která mě napadla. Ve vzduchu se vznášelo podivné napětí a já už bych to déle nevydržel. Musel jsem změnit téma a přinutit ho zapomenout, o čem jsme mluvili.
„Myslel jsem si to." Odpověděl se smutným úsměv na rtech a zadíval se někam do dálky. Jako kdyby vzpomínal na ty časy, které pro něj podle všeho byly hodně těžké. „Ale nakonec se ukázalo, že to nebyla láska jako taková. Jen hloupá přetvářka."
„To je mi líto." Položil jsem mu ruku na rameno a opatrně se na něj natiskl. Nevěděl jsem, jestli ho smím obejmout, tak jsem tam jen tak stál a něžně kroužil palcem po jeho saku.
„Už je to dávno." Odbyl mě bez jakékoli emoce v hlase, ale já věděl, že ho to stále bolí. Konečně jsem našel důkaz, že i Harry Styles má srdce, které někdo dokázal ranit. Ještě včera bych přísahal, že je to nemožné.

„Ty jsi někdy byl?" zeptal se mě se zvědavým podtónem po pár minutách ticha.
„Ne." Zavrtěl jsem hlavou a zadíval se mu do očí. „Ještě jsem nenašel nikoho, komu bych věnoval své srdce." Mírně jsem se usmál a odvrátil svůj pohled dřív, než bych mohl udělat něco hloupého.
„Jednou se ten prvý ukáže." Ujistil mě a naše ruce se o sebe jemně otřely. Usmál jsem se. Ten letmý dotek mi do těla vypustil příjemné šimrání. Ten pocit se mi líbil. Chtěl jsem ho zopakovat, ale bál jsem se, že by Harry poznal, že to dělám naschvál a vyložil by si to nějak špatně.
„Vím. Ještě mám spoustu času." Řekl jsem až přehnaně vesele.

Každý vždycky mladým lidem povídá, jak není kam spěchat, že jednou se jejich spřízněná duše ukáže. Jenže nikdo si neuvědomuje, že někdo prostě nechce být sám. Někteří prostě potřebují, někoho, kdo by se o ně staral, a nemůžou čekat, protože každá další vteřina strávená o samotě je děsivější, než ta předchozí.

„Hot dog!" Vykřikl jsem hned, jak jsem spatřil stánek s rychlým občerstvením.
„Na to zapomeň." Napomenul mě Harry a stáhl si mě k sobě, aby se ujistil, že nikam nepoběžím.
„Ale no tak!" Zkusil jsem na něj udělat psí oči v naději, že roztaje. „Už jsem ho neměl věky. Nemůžeš mě pořád krmit těmi předraženými věcmi."
„Můžu." Odporoval mi a táhl mě dál. Zakňučel jsem a pokusil se mu vytrhnout. Normální jídlo jsem neměl už věky. Harry sice vařil úžasně a v restauracích, do kterých mě bral, bylo všechno vynikající, ale rychlé občerstvení mi začínalo chybět. Přece jenom jednou za čas si člověk mohl dopřát nějaké to nezdravé jídlo, ne?
„Prosím! Jen jednou." Škemral jsem tak dlouho, dokud se můj šéf s poraženeckým povzdechem nezastavil a nevytáhl peněženku. Podal mi padesát liber, protože menší bankovku nevlastnil a poslal mě ke stánku.

Šťastně jsem povyskočil a rozeběhl jsem se ke stánku. Pamatoval jsem si, jak mě táta vždycky bral do fast foodu, když mě vyzvedával ze školy, protože nechtěl vařit oběd. Miloval jsem odpoledne strávená s ním. Vždycky jsem se nasmál víc, než za celý týden. On uměl z každé obyčejné věci vykouzlit něco zábavného.

„Tohle jíst nebudu." Protestoval Harry, když jsem se k němu vrátil a podal mu hot dog.
„Nebuď tak upjatej." Zasmál jsem se a zakousl se do svého párku. „Je to výborný. Nevíš, o co přicházíš."
„A ty zase nevíš, co jíš." Odvětil znechuceně a já protočil oči. Co jsem taky mohl čekat od někoho, kdo celý život vyrůstal v luxusu, že?
„Ani to nepotřebuju vědět." Řekl jsem a strčil mu hot dog pod nos. „Jen to ochutnej. Uvidíš, že tomu přijdeš na chuť."
„Pak mi s tím, ale dáš už pokoj." Významně se na mě zadíval a na mé tváři se objevil šibalský úsměv.
„Pokud ti to nebude chutnat, tak ano." Harry si povzdechl a váhavě si kousl do mého hot dogu. Chvíli se tvářil poněkud znechuceně, ale pak překvapeně vykulil oči. Vítězně jsem zajásal. Věděl jsem, že vyhraju. Nezdravé jídlo vždycky chutnalo nejlíp. To byl prostě zákon přírody.