My new boss

Let me take care of you

„Pořád ti nemocnice přijde tak hrozná?" zeptal se, když otevřel dveře a já hned na konci chodby spatřil prosklený pokoj, ve kterém byla samá miminka.

Ti prcci byli tak roztomilí. Nemohl jsem si pomoct a usmál se. Pro tahle malá stvoření jsem měl vždycky slabost. Jen mě nikdy nenapadlo, že i na tak hrozném místě, jako je nemocnice se může objevit, něco tak nádherného. Jasně, že jsem věděl, kde se rodí miminka, ale když jsem byl v nemocnici, tak jsem tenhle fakt jaksi vypustil.

„Děkuju." Pípl jsem a vděčně se na Harryho usmál. Ten mi jen prohrábl vlasy a zatahal mě za ruku, aby mě mohl dovést k mému doktorovi. Teď už jsem se sice tolik nebál, ale pořád se mi na prohlídku moc nechtělo.

Můj šéf zaklepal na dveře od doktorského pokoje a pár vteřin na to se před námi objevil muž se špinavě blond vlasy, pronikavýma šedýma očima a opálenou pletí. Vypadal vážně přitažlivě, ale jeho pohled se mnou ani zdaleka nedokázal udělat to, co se mnou prováděl ten Harryho.

„Pane Stylesi, rád vás vidím." Pronesl se širokým úsměvem doktor, kterému nemohlo být víc jak třicet. Klidně bych se i vsadil, že to není zas tak dávno, kdy dodělal školu.
„Já tebe také, Johne." Harry mu kývl na pozdrav a já se zarazil. Nechápal jsem, proč John Harrymu vykal a Harry Johnovi tykal.

„Ty musíš být Louis." Usmál se na mě doktor a natáhl ke mně ruku. „Rád tě poznávám."
„J-já vás také." Pípl jsem a přijal jeho ruku. Netušil jsem jak se mám chovat a tak jsem si radši stoupl kousek za mého šéfa ve snaze předstírat, že tam vlastně ani nejsem.

„Můžeme jít?" zeptal se netrpělivě Harry a stiskl mou ruku, aby mi dal najevo, že je všechno v pořádku.
„Samozřejmě." John zamkl pokoj, ze kterého vyšel a vedl nás ke dveřím s nápisem ambulance.

„Potřebuji od vás tohle vyplnit." Prohlásil doktor, když jsme vešli dovnitř a podal Harrymu nějaké papíry. Ten jen přikývl a sedl si za stůl.

„Louisi, mohl by sis prosím sundat tričko?" ozval se John znova a já nejistě přikývl. Udělal jsem, o co mě požádal a čekal, co se bude dít.

„Musím si tě poslechnout, tak dýchej pěkně zhluboka, dobře?" opět jsem pokýval hlavou a splnil jeho žádost. Nechtěl jsem Harrymu dělat ostudu. Už tak jsem se cítil špatně kvůli tomu, jak jsem se choval v autě.

„Otoč se." Nakázal mi doktor a já tak udělal. Celou dobu jsem se koutkem oka díval na Harryho. Nějakým zvláštním způsobem mě jeho přítomnost uklidňovala.

John mi ještě změřil tlak, nabral pár zkumavek krve, zvážil mě a změřil, zkontroloval, jestli dobře vidím a slyším, udělal mi výtěr z krku. Už mě pomalu všechna ta vyšetření začínala štvát. Připadal jsem si jako laboratorní krysa.

„Pane Stylesi, budu potřebovat, abyste odešel." Prohlásil najednou John a já překvapeně zamrkal. Nechtěl jsem s někým cizím zůstat sám, ale Harry mi věnoval uklidňující úsměv a bez jediného slova vyšel na chodbu.

„Proč musel pryč?" zeptal jsem se a malinko ucouvl. Nebylo mi příjemné stát tu před ním polonahý, když tu se mnou nebyl Kudrnáč.
„Protože s tebou potřebuju mluvit v soukromí. Většina submisivů není za přítomnosti jejich dominanta zcela upřímná." Vysvětlil mi a já se zamračil.
„Jak víš, jak to mezi námi je?" zeptal jsem se a nedůvěřivě si ho prohlédl.
„Harry je známý mé partnerky. Která je mimochodem taky dominantní." Odpověděl jednoduše, jako kdyby se bavil o počasí. „Řekněme, že jsem za ten čas pochopil, že ti dva nejsou na normální vztahy."

„Takže proto mu vykáš?" zeptal jsem se, hned jak mě přešel prvotní šok. Nečekal jsem, že někdo jako on by v soukromí mohl toužit po kontrole.
„Ano. Je neslušné tykat jinému dominujícímu, pokud ti to vyloženě nenabídne." Překvapeně jsem zamrkal a zavrtěl hlavou, abych si pročistil myšlenky.