My new boss

Let me take care of you

„Potřebuješ sprchu?" zeptal se Kudrnáč, když jsme dojedli a já zavrtěl hlavou v záporném gestu.
„Nemusím se mýt každých osm hodin." Odpověděl jsem s úšklebem na tváři a seskočil ze židle.
„To se může brzo změnit." Houkl za mnou s pobavením v hlase. Zasekl jsem se v pohybu a vykouzlil na svých rtech ten nejsvůdnější úsměv, jaký jsem dokázal.
„V to doufám." Mrkl jsem na něj a odebral se do svého pokoje. Bylo mi jedno, jestli jsem ho tam nechal sedět, naštvaného, bez dechu, anebo se stojákem. Měl jsem radost z toho, že pro jednou jsem vyhrál já. Nejspíš jsem nebyl tak úplně pod jeho kontrolou, jak si myslel. Pořád jsem si chtěl uchovat trochu té vzdorovitosti. Nehodlal jsem se mu mimo postel poddávat tak snadno.

Ve svém pokoji jsem se oblekl, upravil se a vydal se zpátky k Harrymu. Ten už stál u dveří se zamyšleným výrazem. Jediný signál, který mi dal najevo, že vůbec postřehl můj příchod, bylo, že vešel do výtahu a počkal, až nastoupím za ním.

Celou dobu jsem si od něj držel odstup. Měl jsem takový nepříjemný pocit, že mi ta malá výhra neprojde tak snadno. Hlasitě jsem polkl a na kůži se mi objevila husina, když jsem si představil, co všechno by mi mohl udělat. Nějakým podivným způsobem mě hrozba odplaty vzrušovala.

Bylo zvláštní, jak moc mě Harry dokázal změnit. Ale zase přinesl do mého života mír. Konečně jsem v sobě ukončil tu bitvu, která v mém srdci zuřila od smrti mých rodičů. Najednou jsem si připadal o tolik lehčí, když jsem každý den nemusel přemáhat tu bolest, která se mě tak dlouho snažila ochromit.

„My nejdeme do firmy?" zeptal jsem se zmateně, když řidič zamířil úplně jiným směrem.
„Ne." Odpověděl Kudrnáč a na tváři měl stále ten zamyšlený výraz. „Dnes poznáš svého nového doktora."
„Cože?!" Vyjekl jsem a vyděšeně se na něj zadíval. Nesnášel jsem nemocnice a všechno s nimi spojené. Ani máma mě k lékaři nikdy nedokázala dotáhnout, aniž bych se nebránil. Vždycky jsem ke zdravotnickým zařízením a personálu choval odpor.

„Musíš chodit na pravidelné prohlídky." Vysvětlil mi a já zakňučel. Tohle se mi ani trochu nelíbilo.
„Nic mi není. Nepotřebuju doktora." Protestoval jsem, i když jsem si uvědomoval, že to nikam nepovede. On svoje rozhodnutí nezmění.

„Je to prevence, Louisi. Nenuť mě to opakovat ještě jednou." Řekl chladným autoritativním hlasem a já si povzdechl. „Půjdeš tam, konec diskuze. Rozuměls?"
„Ano, pane." Protočil jsem oči a založil si ruce na prsou. Právě teď jsem měl chuť vyskočit z auta a utéct někam hodně daleko.
„Nenuť mě ti naplácat." Varoval mě, ale já byl momentálně dostatečně uražený na to, aby mi bylo všechno totálně ukradený.
„Jasně." Posměšně jsem si odfrkl a opět zakoulel očima. „Protože já jsem Anastasia Steeleová a ty si Christian Grey."
„Louisi!" Napomenul mě ostře a přitáhl si mě co možná nejblíž k sobě. „Jsi můj a já si s tebou můžu dělat, co budu chtít. I kdyby to znamenalo praktikovat na tobě scény z Padesáti odstínů. Jasné?"

Zůstal jsem ticho a místo odpovědi jsem na něj jen vyděšeně zíral. Harry pozvedl obočí v náznaku toho, že chce odpověď. „Omlouvám se." Pípl jsem a provinile sklopil pohled k zemi. Styděl jsem se za své chování. Tohle jsem si k němu nikdy neměl dovolit.

„Je to jen vyšetření. Nic hrozného." Šeptl po chvíli ticha. Ukazováčkem a palcem chytl mou bradu a přinutil mě, podívat se na něj. „Budu tam s tebou. Není se čeho bát." Mírně se usmál a já mu to váhavě oplatil.

„Proč máš takový strach?" zeptal se Harry, když jsme vešli do nemocnice a já se na něj natiskl, abych si dodal odvahu.
„Nevím. Prostě se tady necítím dobře." Řekl jsem a nervózně se ošil. „Je tu tolik smutku a smrti." Šeptl jsem, když jsme procházeli kolem nemocných, kteří čekali na ošetření. Všichni vypadali mizerně a nejspíš se ještě dvakrát hůř cítili. Bylo mi jich líto.
„Ale na druhé straně nemocnice se rodí nový život." Argumentoval můj šéf a kývl hlavou k cedulce, která ukazovala, kudy jít, pokud se člověk chce dostat na porodní oddělení. „To není tak depresivní."
„Nikdy jsem tam nebyl." Pokrčil jsem rameny a následoval Harryho.