Live? Or die? [OPRAVUJE SE]

Jak tak umírám..

Sam: To je skvělý. Já snad chcípnu do tý doby než sem Lila s Mattym dorazí. Jestli vůbec dorazí. Oba mi chybí.

Lila: Nikdy by mě nenapadlo že mě někdo zachrání a už vůbec ne Matty! Stála jsem od něj stále daleko, ale on to jen tak vzdát nechtěl. Udělal pár kroků blíž ke mně, ale já se stejně trochu bála. Já opět couvla, abych nám zvětšila rozestup.

 ,,T-to jsem já," řekl nejistě.

 ,,Já si tě přece pamatuji," odpověděla jsem, jakoby to měla být samozřejmost v mým kolosálním stavu.

 ,,Nech mě tě obejmout. Prosím, ani nevíš, jak moc mi chybíš." 

Skousla jsem si ret, protože mi chyběl stejně tak, jako já jemu. 

,,Bože! Pojď mě políbit!" vykřikla jsem.

Okamžitě jsem ho měla u sebe, hned se přilepil na moje rty. Tak mi to chybělo. V té chvíli jsem mu opět všechno špatné odpustila, protože mi došlo, že on by mě úmyslně nikdy nepodvedl. Doufám, že teď budeme spolu táhnout za jeden provaz.

Matty: Tenhle pocit jsem si chtěl pořádně vychutnat. Nikdy nevím kdy bude v našem případě poslední. Teď jsem si vzpomněl na Sama! Ten mě zavraždí. Musím jí to říct. Ale.. nechci jí přidělávat starosti, svých má dost. Ani nevím, jestli ji mám odvézt zpátky do cvokárny. To by nechtěla ona ani já. Stoprocentně se po ní už  všichni shánějí. Jenže já ji už nemůžu nechat dál v té samotě. Přijde mi úplně v pořádku. Jde se za Samem.

Když jsme se přestali líbat, začal jsem mluvit. 

,,Lilo? Sam by tě rád viděl."

 ,,Fakt? To i já jeho! Půjdeme za ním? Slíbil mi, že se za mnou zase někdy zastaví v nemocnici, ale už se dlouho neukázal." 

,,Jo.. říkal mi, ať ti to vzkážu."

 ,,Super! Ale proč zníš tak smutně?" zeptala se zvědavě.

,,Pojď." 

Drapl jsem ji za ruku a táhl za sebou k nemocnici. Ptala se mě kam jdeme, ale já jí neodpovídal. Až těsně před ní se zastavila. Byla vystrašená, hlavně z toho, že už tam byla. Je dost možné, že si právě teď myslí, že jí chci opět dostat pod dohled doktorů.

,,Neboj. Jen pojď za mnou."

 Zmáčkl jsem jí jemně ruku, aby cítila mou přítomnost. Může mi věřit. Pomalým krokem jsme vešli dovnitř. Samovo pokoj si již pamatuju, tudiž se  nemusíme ptát sestřičky. Vešli jsme do výtahu, kde se Lila opřela o stěnu a hlasitě oddechovala. Nebylo ji tu dobře. Koukala se dolů, tak jsem ji zvedl hlavu a usmál.

 ,,Můžu ti věřit?" zeptala se.

 ,,Stoprocentně. Už tě nikdy nezklamu." Usmála se a my jsme došli k pokoji číslo 18, kde odpočíval už nedočkavý Sam. Otevřel jsem dveře, ale když ho uviděla bezbranně ležet a koukat na nás.. rozbrečela se.

Lila: ,,Princezno," oslovil mě ležící Sam. Věděla jsem v jakém jsme oddělení. On má rakovinu. Tak se modlím aby nebyla vážná. Musí se vyléčit.

 ,,Pojď ke mně," řekl. Přešla jsem k jeho posteli a sedla si na židli vedle něj. Pohladil mě bledou rukou po vlasech, kterou jsem já následně vzala do své.

 ,,Jak je to vážné?" zeptala jsem se ho i přes moje slzy, padající z očí. Matty se díval z okna. Myslím, že ho to bolelo.

 ,,Mám rakovinu mozku." odpověděl ztěžka. Zůstala jsem na něj nemluvně mlčky. To by totiž znamenalo, že mu moc času nezbývá.

 ,,To ale.. jak dlouho tu jsi?" snažila jsem se uvažovat lidsky a filozoficky.

 ,,Poslední dny mého života. Když to půjde podle plánů. Možná to bude dřív. Třeba vydržím déle. Je to všechno o náhodě a osudu." 

,,Náhoda není! Vždycky se všechno děje z nějakého důvodu!!" křičela jsem a brečela zároveň. Rozhazovala jsem v pokoji rukama jako blázen, poté jsem se složila k zemi. Matty ke mně přišel a objal mě.

 ,,Nemůžu o tebe přijít. Ne. Prostě ne!"

 Sam koukal zničeně někam do prázdna. Jestli vůbec vnímal.

 ,,Chtěl jsem tě jen vidět." 

,,Budu tady s tebou do posledního dechu!" naříkala jsem.

 ,,Já vím, ale ty bys měla taky odpočívat někde v klidu. Matty se o tebe postará, že?" navrhl.

,,Když bude souhlasit." Podíval se na mě a já jen bezmocně kývla. Jsem moc hysterická. Vlastně nejsem. Umírá mi přítel a já s tím nemůžu nic dělat. 

,,A nedá se to nějak." snažila jsem se přijít na nějaký smyslný řešení.

 ,,Bohužel princezno. Smrt se nedá obejít. Někdy ale přijde dřív, než ji očekáváš."

 ,,Budu tě navštěvovat každý den a to mi nezapřeš."

 Jen kývl, byl unavený. ,Rakovina je jen vedlejší účinek umírání.' Jak pravil spisovatel John Green.

 ,,Půjdeme." řekl Matty a chytil mě za ruku.

 ,,Zítra přijdeme, slibuju!" 

Když jsme z nemocnice odcházeli, stmívalo se. 

,,jdeme domů."

 Souhlasila jsem a my vyrazili. Je mi hrozně, ale zároveň skvěle. Za dnešek se toho stalo opravdu hodně.

Lehla jsem si do měkké postele, kam mě Matty uložil. Hned si lehl vedle mě. Bylo mi s ním tak dobře. Cítila jsem se v bezpečí. S klidným pocitem v duši jsem mu usnula v náručí.