Live? Or die? [OPRAVUJE SE]

,,Ty."

Lila: Rychle jsem odešla z toho šíleného domu, aby mě nikdo nestihl zastavil. Slzy se mi řítily z očí jako Mumlavské vodopády, ale snažila jsem se to dál nevnímat. Vzpomínala jsem na naše první shledání.. nechtěl mě. Chtěl mojí nejlepší kamarádku. Byla jsem jiná. Změnil mě a já mu za to jsem vděčná. Proč jsem od něj odešla? Myslela jsem si, že to tak bude pro oba nejlepší. Pro mě? Ne.. ale teď už je to všechno jedno. Rozhodla jsem se. 

Když jsem myslela, že jsem už dostatečně daleko, zpomalila jsem krok. Necítila jsem se zrovna komfortně, přišlo mi, jakoby mě někdo pozoroval. Zastavila jsem se v půli cesty, abych se porozhlédla, ale než jsem se nadála, už mě někdo držel zezadu za pusu! Ani jsem se nebránila, neměla jsem šanci a ten dotyčný mě bez problémů přenesl do auta. Nebrečela jsem... nebyla jsem na to už dost silná. Proč se mě všichni snaží zabít a nebo prodat? Co je na mě tak jiného, vyjímečného, že na to musím doplatit zrovna já.

 V autě jsem strávila pouze chvíli, poté zastavil. Hodil přese mě pytel, abych neviděla kam mě zavezl. Smrděl jak zatuchlina a já se ze všech sil snažila nepozvracet. Přehodil si mě přes rameno a někam nesl. Co já vím, kdo to je? Ať mě tam třeba zabije. Nevím proč, ale bez Mattyho si připadám slabá. Vždyť on mě poprvé unesl. Zabil moji nejlepší kamarádku před mýma očima, a já ho i přes to miluju? 

 Konečně se mi dostalo sundáním toho hnusu trošku světla. Na první pohled to vypadá, že jsem skončila v nějakém sklepě, rozhodně mi ale to místo nic nepřipomínalo. Jak by také mohlo, běžně jsem ve sklepeních držená nebyla. Osoba, která se ode mě vzdalovala měla kapuci, takže jsem nemohla rozpoznat, o koho se jedná. Začala jsem brečet. Propadla jsem emocím a z očí se mi začaly kutálet slané slzy. Chybí mi. Musím na něj pořád myslet. Moc mě mrzí co s ním provedli a já nevím, jak bych ho mohla zachránit. Je to jak zlý sen, který jsem si způsobila já sama. Ať už se probudím.

,,Pomoc..." zašeptala jsem. Leknutím jsem nadskočila když jsem uslyšela, jak mi někdo otevírá moji "klec" a já si řekla,  že se musím alespoň pokusit dostat z toho, do čeho jsem se zase namočila. Nechci přece umřít takhle. Podívala jsem se na toho zahaleného kluka v černém. S námahou jsem se postavila a odcupitala na konec té malé místnosti.

 ,,Neboj." řekl mi povědomý hlas, ale na první dobrou jsem si ho nebyla schopna nikam zařadit. Děsilo mě to snad ještě víc. 

,,Běžte pryč!!!" zakřičela jsem na něj jako nezkrocené zvíře! Sama nevím, jak jsem to zvládla! On se ale nepolekal. Oni se nikdy ničeho neleknou. Asi jsou na takové chování zvyklí. 

 ,,Řekni mi tvoje jediné přání."

  Proč se ptá? Co to mele.

 Po chvíli přemýšlení jsem ze sebe začala soukat slova. 

,,Ch - chtěla bych vidět jednoho člověka," vyslovila jsem svou jedinou prosbu a podívala se smutně do země.

,,Jméno?" 

Vzhlédla jsem pomalu k jeho brýlím a opravdu pomalu... jsem k němu přešla. On stál na místě, nedělal žádné prudké pohyby a jen trpělivě vyčkával. Byl vyšší.  A vypadal, tak povědomě.

,,Lilo?" 

Pootevřela jsem svoje ústa, stála jsem na místě jako opařená.

 ,,Kdo je ten člověk."

 Pramínek vlasů mi zastrčil za ucho a mé ruce se pomalu zvedly a mířily k jeho očím. Pomalu s rozklepanýma rukama jsem mu sundala brýle z očí. Měl je zavřené, ale zakrátko je otevřel. A já se po dlouhé době zase nadechla.

 ,,Ty jsi ten člověk."