Live? Or die? [OPRAVUJE SE]

Tady budeme bydlet.

Lila: Super. Tahal mě za rameno do jakési místnosti. 

,,Au! Sakra to bolí!" naříkala jsem.

 ,,Drž hubu!" štěkl po mně a já okamžitě zmlkla, jelikož jsem si nebyla jistá, čeho všeho byl schopný.

 Co se s ním sakra stalo? Před chvílí se do mě pomalu zamiloval a teď mám být potichu? Dotáhl mě do místnosti, kde seděli všichni, který jsem už viděla. Polkla jsem a řekla si, že budu držet hubu. Naštěstí jsem se, sice pod drobnohledem mohla vysprchovat, a tak jsem už nebyla nechutně zamazaná a musela jsem uznat, že nikdy jsem si neužívala horké sprchy víc, než tomu bylo teďka.

 ,,Fakt je to kočka..." prohodil jen tak mimochodem Mates. 

,,Moje kočka," zavrčel Matty, přitom do mě strčil, až jsem málem spadla. Když jsem se na něj otráveně podívala, usmál se. Nejradši bych mu tužkou vypíchla obě oči.

 ,,Sedni si. Posaď se u nás," řekl Matty. Na gauči seděl zbytek gangu a Mates poklepal vedle sebe na pár centimetrů místa. Mlčela jsem a ani se nehnula.

 ,,Tak bude to!?" zakřičel mi do ucha Sam. Bylo mi to nepříjemné, cítila jsem, jak mě znova poléval ten nepříjemně studený pot, ale sedla jsem si tedy na ten kousíček místa, který mi tam Mates udělal. Koukala jsem se dolů a doufala, že tahle noční můra brzy skončí. 

,,Takže. Musíme vymyslet co s ní uděláme. Je nám k ničemu, ji nikdo nechtěl." 

Oh, jak milé Same...ještě něco?

,,Já bych si ji nechal... třeba jako hračku..." řekl Mates a přitom se nade mě naklonil. Podívala jsem se na něj vystrašeným pohledem, ale ten se jen hloupě usmál. Stále jsem jejich smyslu pro humor nerozuměla, protože mně to opravdu vtipné nepřišlo. 

,,Já bych neposlouchal ani jednoho. Je moje." oznámil pro změnu Matty.

 ,,Sakra! Nejsem nikoho!" vyjela jsem po nich! Opravdu se mi nelíbilo, jak si ze mě dělají zboží. Tohle si přece nemůžu nechat líbit!

 ,,Drž hubu! Teď se tady s tebou nikdo nebaví," byla jsem dost nabroušená, ale nic jsem dělat nemohla. Znáte to, ne? Jako když se hádám s mamkou. Jenže tohle je ještě horší, tady bych mohla být na místě mrtvá. Jako Nikča...ta moje Nikča. Koukala jsem si na nohy a snažila se neposlouchat jejich nechutný rozhovory typu, co se mnou bude.

 ,,Dobře, zatím tedy zůstane u tebe Matty. Musím se domluvit s Tyns. Třeba ji nakonec bude chtít a prachy by se hodily. Ostatně to vždycky."

 Skvělé. Radši bych, aby mě na místě zabili. Stejně to dělají určitě každé, která je neposlechne. Stále pořádně nevím, kdo nebo co je ta takzvaná Tyns zač, ale z toho jak se o ní bavili mi bylo jasný, že z ní mají kluci nahnáno.

,,Co kdyby jste mě zabili? Bylo by to pro všechny jednodušší," skočila jsem jim nezdvořile do řeči. Nebylo to samozřejmě tak, že bych chtěla umřít, i když po tom nechutném zacházení a naprostém zneuctění jsem se cítila mizerně.

,,Pff...není důvod. Zatím," řekl Sam jednoduše a pokračoval v rozhovoru bez dalšího povšimnutí.

 ,,A když budu zlobit? Matty říkal, že mě zabije," vražedně jsem se na Mattyho podívala a doufala, že mu tím trošku poškodím.

 ,,Můžu tě zbít třeba do krve, mučit tě a dělat s tebou spoustu jiných věcí," usmál se na mě a mně se opět zdrhl dech. To jsem nečekala, a tak jsem okamžitě odvrátila pohled do strany. Matty mi jí ale trhnul zpět. 

,,Nesahej na mě," odporovala jsem jednoduše, jenže to už mi na obličeji přistála facka. Ublíženě jsem se za rudnoucí tvář chytila. 

To nemůže myslet vážně.

,,No... myslím, že dnešní schůze je u konce. Můžete jít."

 Všichni až na mě a Mattyho se sebrali a odešli do svých pokojů - či kamkoliv jinam v téhle obrovské budově.

,,Pojď," přikázal mi Matty a já musím jako pes na povel poslouchat. To je skvělé, nic lepšího jsem si nemohla přát.  Něco jsem si potichu zamumlala pod nosem, ale naštěstí mě neslyšel, takže jsem si nevysloužila další pohlavek. Zavedl mě mě do nějakého pokoje, který, to jsem opravdu musela uznat, nevypadal tak hrozně, jako ten předešlý. 

,,Tady spolu budeme prozatím bydlet krásko," sdělil mi, přičemž já naprosto ignorovala jeho oslovení. 

,,Ale, nemám tu žádné svoje oblečení."

Ani nic jiného co se mých osobních věcí týče. Tak moc jsem si přála být zpátky doma v tom malém kamrlíku a stěžovat si, jak je můj život těžkej a náročnej. Tohle jsem si nepředstavovala ani v těch nejhroznějších nočních můrách.

 Ukázal směr skříň. Přešla jsem tedy ke skříni a otevřela ji. Bylo tam spoustu dívčích oblečení různých barev.

 ,,Wau..." řekla jsem si pro sebe skoro neslyšitelně. Na druhé straně toho docela prostorného pokoje byla ještě druhá skříň, ta patřila asi Mattymu.

 Sedl si na postel a poklepal si vedle sebe. Podívala jsem se do země a pomalu si šla sednout vedle něj. Nevěnovala jsem mu přitom jedinej pohled.

,,Rodiče se o mě určitě bojí..." oznámila jsem nejistě, protože vím, jak to u nás doma vypadá. Stejně jsem se tam chtěla vrátit.

 ,,Oba dobře víme, že to není pravda. Zlato, já tě docela dlouhou dobu sledoval."

 Kousala jsem se do rtu a věděla že má pravdu. Rodičům pravděpodobně nechybím a možná bych se nedivila, kdyby ani po té době nevyhlásili pátrání. 

,,Tak nedělej." 

,,Proč mě tu sakra držíte! Chtěli jste někoho, koho jste zabili. Koho ty jsi sám zabil! Jsem vám k ničemu!"

 ,,Uklidni se! Na mě štěkat nebudeš! Tady nejsi doma!" jeho hlas byl o dost pronikavější a přísnější než ten můj, což mě donutila se zmírnit. Podívala jsem se tedy jinam na znamení, že naši hádku proteď vyhrál. 

,,Nechci tu být... bojím se tu...bojím se jich. Tebe."

 To ho překvapilo.

,,T-ty se mě bojíš?"

 ,,Vyhrožoval jsi mi asi třikrát smrtí, zabil jsi mi moji nejlepší kamarádku a to nepřipomínám, že jsi mě znásilnil," ukápla mi slza. To snad nemyslel vážně. To si myslel, že budu radostí skákat do vzduchu?

,,Em...Lilo? Omlouvám se za to."

 Teď jsme se do země koukali oba. To si myslí, že mu tohle prominu? Tady není v pohádce. 

,,Jdi do hajzlu!" plivla jsem mu do obličeje a začala hodně rychle zdrhat. Věděla jsem, že jsem to posrala. Jestli mě chytí, tak jsem v hodně velkým průšvihu.

Jestli.

Matty: Ta svině malá! Až ji chytím, tak si mě přát nebude! Utřel jsem si plivanec z obličeje, protože jsem měl stejně čas. Všechny dveře jsou zavřené a ona tu to nezná. Neví, do jakého bludiště se dostala a ještě bude litovat, že z téhle místnosti odešla.

Nechápu, jak jsem se jí mohl omluvit! Chtěl jsem, aby to mezi námi bylo trošku snesitelnější, třeba by jí i došlo, že nemá smysl dělat přesně něco takového. 

Asi po deseti minutách náskoku jsem vyšel ze dveří, kam mi ji už Mates přinesl. Vřískala jako malé děcko. Zasmál jsem se. Jak mohla být tak naivní? V jejich modrých očí se odrážel nepředstavitelný strach. 

 No. Má se čeho bát.