Live? Or die? [OPRAVUJE SE]

Bolest?

Matty: ,,Co? Ne! Jak je to! To nemůže být pravda. Protože ta je.."

 ,,Ano, přesně tak. Je nevyléčitelná. Bohužel, přišel příliš pozdě. Nemůžeme s tím nic dělat, snad se jen pokusit zpomalit to."

 ,,Kam ho vezou?" Koukal jsem se vystrašeně k Samovi a zpátky na doktory, kteří ho s lůžkem někam převáželi.

 ,,Na JIPku." odpověděla sestra s klidným tónem hlasu. Pak pokračovala: ,,A vy byste měl jít domů a pořádně se prospat."

,,Kolik mu zbývá?" zeptal jsem se s knedlíkem v krku polohlasně.

,,Nebojte," usmála se, ,,času na rozloučení máte ještě plno." poklepala mi na rameno a já musel odejít.

Lila: Spadla jsem k zemi a začala nesnesitelně brečet. Co jsem to sakra udělala? Odehnala jsem od sebe jediného člověka, kterého jsem milovala.

Zůstala jsem jen tak sedět na koberci v mém pokoji a čekala, až mi přestane píchat u srdce. Proč já. Nebyla jsem přece tak zlá, aby se mi muselo stát tohle. Nespouštěla jsem oči z těch zajímavých vzorců.

 ,,Sakra proč já!!" vykřikla jsem naštvaně, ale nečekala odpověď.

 ,,No, to víš. Stává se. Prostě každej nemůže mít takový štěstí, jako já."

 Se strachem v očích jsem se podívala po pokoji, kdo to se mnou mluví. Jenže jsem uviděla jen prach, a už nic víc.

Matty: Tato informace mě silně šokovala. On nemůže být nemocný. Nebo jako může, ale jen rýmu. Nebo maximálně chřipku. Ale ne rakovinu! To prostě není možný! Jedu v autě ani nevím kam. Jen vím, že chci jet hodně daleko. Jak nejdál to půjde. Přidávám na rychlosti. Z očí mi padají slané slzy. On je jako můj brácha. Opravdu jsem nic neviděl.

,,Do hajzlu!"

Lila: Je mi zle, ale probrala jsem se, a snažím si vzpomenout, co se vlastně událo. Bolí mě hlava, a dost se mi motá.

Byla jsem svázaná na židli. Něco mi to připomínalo. Bylo těžké si vzpomenout, ale ano. Do mého podvědomí se opět vloupal Matty, když mě unesl. Na ten první moment, okamžik, nikdy nezapomenu. Zajímavé je na tom to, že se to stalo přesně asi před jedním rokem.

 ,,Už jsi se probrala." řekl někdo nepříjemným hlasem, ale pozor jsem stejně nedávala. Uviděla jsem to a únavou zavřela oči. Rychle jsem je ale otevřela, když jsem ucítila, jak se jeho ruka dotýká mého stehna.

 ,,Necekni a nic se ti nestane."

Z oka mi vypadla neposlušná slza. Po mém stehnu jel rukou výš až k mému rozkroku. Bála jsem se i bránit. A vlastně? Neměla jsem ani jak se bránit.

 ,,Přece mě neznásilníš!" vykřikla jsem vyděšeně! Byla jsem ale svým způsobem ráda, že už nejsem v blázinci. Alespoň něco pozitivního.

,,Opravdu si to myslíš? Byl bych toho schopnej. Neznáš mě." 

,,Jo. To máš pravdu!" 

,,Neštěkej po mně laskavě!"

 Hned jsem měla jeho ruku obtisknutou na své tváři. Tou druhou mi jezdil po stehně a pořád výš a výš. Nebylo jak se bránit. Chtělo se mi z něj zvracet. Bylo to tak nechutné. Tak jsem mu prostě slušně plivla do ksichtu.

 ,,Doufám, že je tohle alespoň podobně nechutný, jako to, co mi děláš ty." řekla jsem opravdu znechuceně, ale v klidu.

 ,,Ty malá d*vko!!" 

Dal mi pěstí a mnou projela ostrá a palčivá bolest. Chytil moji hlavu pod krkem a zvedl ji. 

,,Tak si to ujasníme, krásko. Máš na výběr, tak ti doporučuji, vybrat si správně. Bolest. Nebo ta tvá znechucenost." dořekl a opovrženě odešel. Mě nechal přivázanou k židli, ve tmě a samotnou.

****
Já vím, že se teď všem něco děje, ale i tak doufám, že se líbí :'3