Live? Or die? [OPRAVUJE SE]

Už zbytečný.

Lila: Nedává mi najíst a já pomalu umírám. Už nemám sílu vzpírat se. Přemýšlet. Většinu času mám zavřené oči, ale bohužel nespím. Nemůžu usnout. Už za mnou nechodí. Jen mě nechává umírat v nesnesitelné bolesti.

Matty: Mám se dobře. Už bylo na čase. Dneska jsme šli se Stáňou k vodě. Byli jsme tam až do večera a já se po dlouhé době zase bavil. Hrozně se jí tam líbily jedny brýle, ale neměla na ně. Tak jsem jí je koupil. A co? Pak jsme šli na pizzu do drahé restaurace. Když jsme ale vysmátý došli domů.. vzpomněl jsem si na Lilu. Nehledal jsem ji. 

,,Zapomněli jsme hledat Lilu." vypustil jsem ze sebe jakože jen náhodou a trošku zesmutněl. 

,,Hele zlato.. klídek. Podle mě je v pořádku. Je to přece žena."

 Usmál jsem se na ni a přitáhl si ji k sobě.

 ,,Jsi dokonalá." Políbil jsem ji a my se začali líbat. Já ji ale přece nemiluju..miluju jen a pouze Lilu! Odtáhl jsem se od ní.

 ,,Promiň." zakoktal jsem.

 ,,Za co se omlouváš?" zeptala se překvapeně.

 ,,Nevím co to do mě vjelo, ale já.. musím najít Lilu." 

,,Jen já vím co opravdu musíš. Ona je určitě v pořádku. Zbytečné na ni myslet. Přece jsi mi říkal, že to ona odešla." dodala důrazně.

 ,,Jo.. to všechno je sice pravda. Jenže já ji stále miluju."

Stáňa: Už mi panáček leze pěkně na nervy! Musí na tu trapnou holku pořád myslet? A to jsem si už myslela že mám vyhráno! Však já ho dostanu. Bude můj. Chci ho!

,,Ale ty nevíš jestli tě miluje taky tak horoucně jako ty ji. Jestli tě vůbec miluje." Udělala jsem hrozně smutný výraz plný falešný lítosti a hned pokračovala: ,,Tak moc je mi to líto."

 ,,Nechci to tak brát..a nebudu to tak brát! I kdyby mě nemilovala. Chci to zjistit. Musím to zjistit. Vůbec jsem tě neměl políbit! Jsi skvělá holka, ale s tímhle bych se měl vypořádat jen já sám." 

Myslela jsem, že vybuchnu vzteky! Co si to dovoluje k dámě?! Smrad jeden. 

,,To by bylo to nejhorší co bys mohl udělat. Já ti ji přece mohu pomoct najít. Spolu to dokážeme!" 

Objala jsem ho a doufala, že jsem si jeho lehkomyslnou náklonnost získala zpět.

 ,,Tak pojď." řekl mi a já jsem jako ocásek vyšla za ním.

Lila: Můj život je tak zajímavý. První zásada schizofrenie byla povídání si s ptáky, které jsem viděla a slyšela. Druhá zásada. Povídala jsem si s kytkou.  A třetí? Sleduju jak si ptáci povídají s kytkou, zatímco já jen mlčky sedím na posteli. Už mi ani nekručí v břiše..jediná výhoda. Alespoň neruším jejich rozhovor.

Matty: Došli jsme spolu do nějakého lesa, kde stál docela velký baráček. Vypadal pěkně. Chci vědět.. zeptat se těch co tu bydlí jestli ji neviděli. Zaťukal jsem tedy na už skoro rozpadlé dveře, ale ani po třetím zaťukání nikdo neotevíral. Snad se majitel nebude zlobit když si ty dveře otevřu sám. Vyrazil jsem dveře a vešel dovnitř i se Stáňou. Bylo tam hodně pokojů. Do každého jsem se pečlivě podíval. Stáňa mi už nejmíň stokrát řekla, že bysme radši měli jít. Prý aby nás někdo nenačapal. Všechny dveře byly odemčené, až na jedny. 

Lila: Uslyšela jsem jak někdo cloumá dveřmi! Podívala jsem se na ně se strachem v očích. Co když je to zase on! Je určitě opilej a chce mě opět zmlátit! Tak ať.. už je mi to jedno. Byla jsem na ně zadívaná po celou tu dobu! A pak se to stalo!

 Nebyl to ten koho jsem očekávala. Stále jsem jen upřeně zírala na tu osobu. Někoho mi připomínala. Vedle něj stále ještě jedna žena, ale neznala jsem ji. Ovšem když si ho ta dotyčná přitiskla na své tělo a začala pohybovat rty, utekla jsem. Rychle jsem proklouzla mezi ní a Mattym a utekla! Ona mi právě teď doničila můj zbývající ,,život". Ani nevím kde jsem sebrala tu sílu běžet, ale podařilo se. Schovaná venku za nedalekým stromem jsem se schoulila do klubíčka a propukla v pláč. Ať mě zabijou prosím! Už mě na tomhle světě nic nedrží.. vůbec nic.