Live? Or die? [OPRAVUJE SE]

Než dojedeš domů.

Lila:  ,,Jdeme," oznámila jsem tiše. Matty polkl a my beze slov nastoupili do auta a jeli na místo, kde se právě teď nachází kluci.

 ,,Je možné, že už teď cestou se nás někdo bude snažit zastavit," řekl úplně klidným hlasem. Jakoby mu něco v hlavě přepnulo na mode naprostého nezájmu. Možná je to tak dobře. Dojeli jsme na patřičné místo a já okamžitě vystoupila a rychlým krokem si to kráčila k baráku.

,,Počkej na mě!" řval po mně Matty. Já ho ignorovala a tak musel zlehka popoběhnout aby mě došel a nakonec společně jsme vešli do domu. Otevřela jsem dveře a na sedačce seděli potichu kluci. Vypadalo to dost děsivě, Matty jim musel stoprocentně sdělit že přijedeme, byli totiž připravení jak na značkách.

 ,,Ahoj," pozdravila jsem je se smutným výrazem ve tváři. Ani pohled mi nevěnovali, natož aby pozdravili. Teda kromě Sama. Ten se postavil a přešel ke mně. Z oka mi vypadla neposlušná slza. Samozřejmě že mě to mrzelo. Sam ji utřel když zvedl alespoň jeden koutek svých rtů k malému úsměvu a pak mě pevně objal. Všimla jsem si Mattyho nesouhlasného zakroucení hlavou a úšklebku, a abych se na něj nemusela dívat,  zabořila jsem svou hlavu ještě více do Samovo hrudi.

,,Pojď nahoru," rozkázal po pár vteřinách Matty.

 Sam mě pustil ze svého náručí a já se bez odmlouvání vydala po schodech do patra. Sedla jsem si na postel a přitom si koukala na nohy. 

,,Takže ty říkáš, že ti nevadí být jen pouhá děvka!?" mluvil tak vážně. Nic jsem neříkala jen  zmateně zvedla hlavu.

,,Odpověz sakra!"

 Leknutím jsem s sebou škubla. Co mu hráblo! 

,,Jo," zamumlala jsem.

,,Co říkáš? Nerozuměl jsem ti!"

,,Jo! budu děvka!!" zakřičela jsem na něj z plných plic a chtělo se mi plakat. ,,Nemůžeme už jet?" poprosila jsem vystrašeně po chvilce napětí. Vůbec by mi nevadilo, kdyby mě tam odvezl Sam.

 ,,Ne. Svlékni se." 

,,Co? Jako proč?"

 Koukala jsem na něj, jakoby právě spadl z višně. 

,,Udělej to," přešel ke mně, ale já se stihla rychle zvednout a dojít na konec pokoje. On se pomalu přibližoval, zatímco já couvala. 

,,Ne..Matty..prosím" 

,,Do hajzlu! Jak chceš být děvka někoho jinýho, když nedokážeš být ani moje! Kurva!! Oni tě tam  zabijou Nebudou mít žádný slitování!"

Bouchl přitom agresivně pěstí do zdi, která byla pouhých pár centimetrů za mnou. Začala jsem brečet jak malá holka. Vydržela jsem dlouho.

,,Prosím... nebreč," snažil se mě uklidnit, ačkoliv chytře stál o kousek dál a nedotýkal se mě.

 ,,Myslíš, že mi to nevadí? Že jsem si tohle vždycky přála? Chci už jet!" zakřičela jsem hodně nahlas. 

,,Dobře, hlavně klid...tak pojď," promluvil sklesle. S sebou jsem si nic nevzala. Věděla jsem, že to nebudu potřebovat.

,,Sbohem," zašeptala jsem klukům na rozloučenou se slzami v očích a falešným úsměvem ve tváři. 

,,Sbohem,"  odpověděli kluci sborově. Pak mi Matty otevřel dveře od spolujezdce a vyrazili jsme. Cesta trvala asi dvě hodiny, ale mně to přišlo jako věčnost. Polkla jsem a zhluboka se nadechla, když auto konečně zastavilo u obrovské vily. 

,,Odvedu tě tam. Jsi jen obyčejná děvka. Nemusím s tebou zacházet mile, tak na to pamatuj. Nesmí být poznat že k tobě chovám jakékoliv sympatie."

 Kývla jsem a utřela si neposlušnou slzu, která mi stekla na tvář. Z toho věčného plakání mě už bolela hlava. Matty vystoupil z auta a přišel mi otevřít dveře. Surově mě vzal za paži a táhl k té vile. Teď jsem teprve pořádně ucítila, co je to strach. Zaťukal a dveře se o pár vteřin později otevřely.

 ,,Pojďte dál," řekla jedna milá paní. Vypadala jako nějaká jejich služebná, která nemá nejmenší ponětí, v jak šíleném světě to žije. A nebo to ví, ale kvůli své bezpečnosti zachovává klid. Zajímalo by mě, kde to jsem. A hlavně kde skončím. Šli jsme dlouhou chodbou, která zabočovala a my vešli do rozlehlé místnosti.

 ,,Chci prachy!" zařval Matty bezkompromisně na chlapa, který seděl na židli. Strčil do mě a já zavrávorala a skončila na zemi.  Ten chlap se zvedl ze židle a přešel ke mně. Bála jsem se ho. Vypadal děsivě. Zvedl mi bradu a podíval se mi do očí. Už neslzely, ale koukala jsem vystrašeně. Pak šel k Mattymu.

,,Je hezká," oznámil jen tak do vzduchu, ale Matty si jen odfrkl. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Musí se tak chovat hlavně pro vlastní bezpečnost.

 ,,Kde jsou prachy?"

 ,,Než dojedeš domů, budeš je mít na účtě," odbyl ho rychle. 

,,Fajn!"

 ,,A teď už vypadni."

,,S radostí!"

 Matty se zamračil a bez jediného pohledu na mě odešel ze dveří. 

,,A teď ty." 

Cítila jsem se najednou tak prázdně, zvlášť teď, když už tu nemám Mattyho. Nějakej bodyguard mě zavedl do mého nového pokoje. Tam mě zamkl a já si sedla na postel. Vypadalo to tu docela hezky, ale mně tu příjemně rozhodně nebylo Nikdo se se mnou jinak nevybavoval. Mattymu jsem taky dost ukradená. To já to tak chtěla! Proč pořád házím vinu na někoho jiného! Tady mě alespoň naučí, jak se mám chovat. Pokud tu ovšem přežiju.

Matty: Jak jsem opustil dům a nasedl do auta začal jsem neuvěřitelně bulet! Jak jsem to mohl dopustit! Jak jsem to mohl takhle posrat! Jenom kvůli penězům?! Jsem takovej kokot! Ale udělal jsem přeci to co chtěla. Bez ní jsem totálně v prdeli.

 Nastartoval jsem auto a vyjel. Jel jsem po dálnici a přidal na rychlosti. Rychlá jízda přece uklidňuje. Auto na dálnici ukazovalo asi 230km/h a moc jsem toho neviděl přes své oteklé, ubrečené oči. Dlouze jsem mrkl a tím pádem mé oči zůstaly na chvilku zavřené. Uslyšel jsem troubit kamion! Jel jsem přímo naproti němu! Prudce jsem zabočil doleva abych zabránil srážce, ale tím pádem se mé auto vyřítilo z dálnice..