Live? Or die? [OPRAVUJE SE]

A bude hůř..

Lila: Probudila jsem se na ostré světlo a nepříjemnou facku. 

,,Ou. Promiň. Nebo jsi si už vybrala?"

 ,,J-já..co mám asi tak dělat."

 ,,Správně, děvče." zašeptal mi do ucha a mně naběhla husí kůže po celém těle. Klekl si ke mně a začal mě líbat na stehnech a pokračoval až ke krku. Myslela jsem, že se pozvracím.

Sam: ,,Sestři? Mohu se vás zeptat," polkl jsem. ,,Bylo by možné sehnat mi Mattyho Keislera?" 

,,Právě ho přivezli." odpověděla klidně.

 ,,Co?" zděsil jsem se, až bylo slyšet na přístroji nade mnou zrychlení tepu!

 ,,S autem.. spadl do příkopu, ale nebojte se, snad bude v pořádku." Docela jsem si oddychl, ale slovíčko ,snad' se mi v té větě vůbec nelíbilo. Bojím se, že informace o mé nemoci ho vzaly skoro stejně jako mě. 

,,Jak snad?"

 ,,Ze zákona bych vám neměla nic říkat, protože nejste příbuzný, ale podle vašeho výrazu soudím, že vám na pánovi velmi záleží a hlavně, pro vás jako pro nemocného to udělat snad mohu." Poděkoval jsem jí a ona pokračovala: ,,Utrpěl střední otřes mozku a nějaké modřiny, ale naštěstí nemá nic zlomeného. Teď je bohužel v kómatu, ale očekáváme brzké probrání. Váš přítel měl opravdu štěstí, ale tím se teď netrapte, vy si hlavně odpočiňte." dořekla, mile se usmála a pak odešla.

Lila: Musím se pokusit zaměstnat ho nějak jinak.

 ,,To ti to nepřijde nechutný? Dotýkat se cizí ženy, kterou vlastně ani trochu neznáš? Mohu být vážně nemocná, klidně mít AIDS!"

 ,,Drž hubu." hnusně mě odbyl. Snažila jsem se trošku bránit, ale být nenápadná v této situaci je poměrně těžké. 

,,Je to dost nepříjemné." prohodila jsem jen tak od oka. On mě ale chytl pevně za bradu a já na sucho  polkla. ,,Opravdu nejsi tvářička k zahození." ignoroval mou poznámku. 

,,Steale?" 

 ,,Hm?" promluvil chladně, a dál si všímal jen mého ošklivě hubeného těla.

 ,,Za to ty jsi hnusnej, že nevím po kom!" 

,,Ty dě*ko jedna! Já ti ještě ukážu!"  Vrazil mi pěstí a pak odešel. Nevím, co bych dělala, kdyby mě na psychiatrii nenaučili myslet pozitivně.

O tři dny později..

Matty: Už tu budu jen dva dny na pozorování a pak mě snad pustí domů. I když domů bez Sama nebude domů. Pořád cítím,jak se mi motá hlava, ale dá se to přežít. Chybí mi Lila a taky mi chybět bude.

Lila: Už nesedím na židli. Jen nehybně ležím nahá, znásilněná na zemi, okolo mě se tvoří malé kaluže krve a všechno mě bolí. Mé pocity se blíží k dávné době. Jsou příšerné. Jestli neumřu brzy, tak ještě dřív. Nezvládám to. Vůbec.
****
Snad se líbí :3