Live? Or die? [OPRAVUJE SE]

Umřít nebo zabít.

Matty: Konečně mě pustili. Cítím se už docela  dobře, a tak jsem se zastavil u Sama, který se určitě nudí.

 ,,To jako opravdu? Luštíš křížovku?" vyslovil jsem svá první slova, když jsem vešel k němu do pokoje.

 ,,To je sudoku." zasmál se lehce.

 ,,Co? No to je jedno. Co doktoři? A jak ti je?" 

,,To spíš ty mi řekni, co jsi vyváděl, že jsi spadl do příkopu." zeptal se.

 ,,Odkud to sakra. N-no, asi jsem byl hodně. Nepozornej. To se přece stává. I mně jakožto zkušenému řidičovi. Jenže mě alespoň pustili, na rozdíl od tebe."

 ,,Doufám jen, že jsi před někým nezdrhal. To jsem ale rád. A já?" Otočil hlavu na stranu na znamení, že o tom nechce mluvit. Sedl jsem si k němu.

 ,,Dávají mi nejdéle půl roku, ale není nic jisté. Každou chvíli mi může něco selhat. A pokud by to bylo srdce, nebo část mozku, je prostě možné, že zemřu dřív, než se naděješ."

 Vykulil jsem na něj zděšením oči a zrychlil se mi tep. 

,,To ne! Ty.. ty nemůžeš umřít!" řekl jsem a do očí se mi hrnuly slzy. Vyběhl jsem z pokoje naprosto zničenej. Narazil jsem do nějaké sestřičky. Zlost se mnou opravdu cloumala. Chytl jsem ji pod krkem a vyzvedl do vzduchu!

 ,,Vy najdete lék!" křičel jsem a drtil ji bez výčitku svědomí. ,,On neumře! Jinak vám tu nemocnici podpálím a bude mi to jedno!!"

 Po chvíli jsem ji položil a objal. Byl jsem hodně mimo. Nesmí odejít. 

 ,,On.. je moje jediná rodina. Nemůžu ho ztratit." Ona mi po chvilce váhání objetí opětovala a mlčela. Rozuměla mi.

Sam: To bych rád věděl, jestli to ví Lila, ale jak bych mohla? Poslední chvíle života, a jak si je užiju? Budu ležet v nemocnici a Matty se bude koukat jak umírám. Chtěl bych ji vidět. Lila je na tom podle mě líp. V nemocnici ji určitě pomáhají, ale mrzí mě, že se za ní nemůžu zastavit. Z konferenčního stolku vedle postele jsem si vzal telefon a vytočil Mattyho číslo. Hned mi hovor spadl do hlasové schránky. Sakra! Tak jsem mu nechal hlasovku. 

,,Em.. ahoj tady Sam. Ten kterej je teď v nemocnici a umírá na rakovinu. Asi víš kdo. Hele prosím tě zajdi za Lilou. Promluv si s doktory, jestli by ji za mnou nemohli pustit. Třeba s doktorem. Prosím. Rád bych ji naposledy viděl a rozloučil se s ní."

Lila: Už ani neotvírám oči a když se o to pokusím, vidím stejně jenom to, co už dlouho. Nic se nemění.  Ani jeho hnusnej ksicht. Už se nebráním. Kope do mě, nadává mi a já jen nehybně ležím a cítím bolest. Velkou bolest. Chybí mi můj starý život. Ten život, kde jsem byla malou holčičkou, která si hrála s maminkou na hřišti.

Je mi líto, že je zabil. Nic jsem nemohla dělat a teď jsem kvůli tomu úplně sama. Zničil mě i mou rodinu. Už jenom kvůli tomu ho nenávidím. Zničil mě a teď i to, co ze mě zbylo.

 ,,Nemocnému dokážeš lehce ubližovat," řekla jsem potichu a otevřela oči. Pokusila jsem se zvednout, i když mě bolest opět skoro dostala. Steal byl otočený zády ke mně, opíral se o stůl a na něco zíral. Já uviděla na zemi ležet nůž, pravděpodobně připravený na mé zabití. Uchopila jsem ho do ruky. Celá jsem se klepala, byl tak těžký. Mohla jsem si vybrat. Umřít nebo zabít. Potichu jsem k němu došla na bližší vzdálenost. 

,,Steale?" promluvila jsem skřípavě. Asi se divil, že můj hlas slyší z tak blízké vzdálenosti. Otočil se a uviděl mě s nožem v ruce! Sakra! Byl rychlejší! Nemám žádnou sílu! Vzal mi nůž a už mě držel! Nadávky okolo mě lítaly neuvěřitelnou rychlostí. Nebyla možnost jak se bránit! Z očí mi vytryskly slzy! Nebyla jsem dostatečně rychlá a kvůli tomu teď přijdu o život.

 ,,Rozluč se!" šťekalSteal.

 Chtěla jsem se nadechnout a vyslovit má poslední slova, jenže v tom jsem uslyšela výstřel! Stealovi ruce mě náhle přestaly svírat a on sám padl k zemi! Za ním stál nádherný Matty. To on ho zabil! 

,,Sbohem Steale." řekl s úsměvem.