(Art)lover

⁕ 22 ⁕

Galerie, muzea, architektura, déšť, promočené tenisky od kaluží, ukradnuté polibky na prázdných veřejných záchodech a usínání v objetí, to byl pro Remiho zatím Londýn s Elliotem v kostce.

Možná se museli přemisťovat se všemi společně, možná je Tyson neustále otravoval, když ale dostali v galerii nebo muzeu rozchod, aby každý mohl vnímat umění svým tempem, utekli od ostatních. Remi miloval sledovat Elliota a jeho respekt pro i stovky let staré obrazy nebo jiné formy umění. 

Byli spolu, ale nemluvili. Byli ve svém živlu, jen občas sdíleli sobě navzájem názor na určitý obraz. Elliot se většinou u každého kousku umění zastavil na delší dobu než on, proto vždy o krok ustoupil, aby měl větší záběr. Na Elliota a jeho lásku k umění. 

A jak tak stál, sledoval Elliota, jak studuje každý centimetr díla od Velázqueze, periferně zahlédl lidi v další místnosti. Elliot se pozastavil přímo u obrazu, vedle kterého byly dveře do další místnosti, sám tam asi neviděl, ale Remi ano.

A zahlédl Michaela. Tedy, alespoň si myslel, že to mohl být on. Znal jeho rysy téměř nazpaměť, když ho kreslil několik hodin, několik dní a byla to jedna z jeho nejoblíbenějších kreseb, dokud ji neroztrhal.

Elliot si v poklidu nadále prohlížel obraz, když ho Remi popadl za paži a začal táhnout pryč. Pryč od obrazu, pryč od vstupu do té místnosti, kam vlastně sami teď měli jít.

"Co je?" zeptal se ho Elliot zmateně. 

"Jdeme na da Vinciho," oznámil mu. "Myslím, že by tam teď mohlo být méně lidí." 

Ani nevěděl, kde da Vinciho v Národní galerii mají, vlastně si ani nebyl jistý, jestli ten člověk opravdu Michael byl, ale chtěl si být jistý. Potřeboval dostat Elliota pryč.

Zabočili do leva a prošli do druhé místnosti. Až moc pozdě si Remi uvědomil, že je to ta samá, které se chtěl vyhnout, ale zkrátka jinam jít ani nemohli. 

Trhl pohledem k místu, kde potencionálního Michaela uviděl, ale Elliota stále táhl na druhou stranu. Najednou se po něm slehla zem.

V tu chvíli se Elliot zastavil. "Zpomal," zasmál se. "Vždyť toho tolik přeskakujeme!"

A v tu chvíli nastala pohroma. Přišel k nim muž. Ten, kterého Remi kreslil, i když si teď už přál, aby k tomu nikdy nedošlo. Jeho vlasy ale byly delší a měl strniště. Zastavil se pár kroku od nich, strčil si ruce do kapes od kalhot a promluvil: "Elliote."

Elliot se za hlasem nevinně otočil. Remi nikdy neviděl takové vystřídání emocí, jako v tu chvíli proběhlo na Elliotově obličeji. A vlastně v jeho celém těle. 

Elliot naprázdno otevřel pusu a o krok ustoupil. Projela ním hrůza. Viditelně. Remi si hned všiml, jak se mu začaly třást ruce. "Jdi pryč," vyhrkl jako první.

I Michael si všiml Elliotovy reakce a Remi si všiml, že se v jeho obličeji promítla upřímná lítost, což ho naštvalo akorát tak ještě více. Tenhle člověk neměl právo litovat. I kdyby byl už někdo jiný, i kdyby se chtěl upřímně omluvit, neměl na to právo. Zkrátka ne. 

"Elliote," zopakoval Michael. "Jsem tak rád, že tě vidím."

Udělal krok dopředu. Remi v tu chvíli téměř instinktivně taky a částečně se tak postavil před Elliota. Michael až v tu chvíli zaznamenal jeho přítomnost a nejspíše hned pochopil. Pochopil, že Remi moc dobře ví, kdo je. 

"Chci se jen omluvit," řekl Remimu klidným hlasem. 

Remimu bilo srdce jako o závod. Nebyl ten typ člověka, co se dokázal hádat, co dokázal řešit těžké situace a celé tohle ho nemálo znervózňovalo a dodávalo mu to úzkosti. Zkrátka ale musel. Musel to udělat pro Elliota.