(Art)lover

⁕ 13 ⁕

Realita byla taková, že Remi neviděl Elliota celé zkouškové, které skončilo prvním týdnem v únoru. To znamenalo, že už měsíc a půl.

Jeho zkoušky dopadly všechny dobře, dokonce i onen zápočet z figurální kresby, kterým si vůbec nebyl jistý, když nekreslil Elliota. 

Jinak to ale s Elliotem vzdal. Už nemusel přemýšlet nad tím, co myslel těmi slovy omlouvám se zezadu fotografie, protože už to bylo do očí bijící. Elliot se vypařil záměrně. 

Remiho to ranilo. Ale aspoň se dokázal odreagovat tím, že byl uprostřed zkouškového, které nakonec ukončil s nejlepšími možnými známkami, protože se neustále jen učil, aby nemyslel na to, že kluk, kterého poprvé v životě políbil, se mu teď vyhýbal.

Zapsal si rozvrh na další semestr. Nakoupil si nové učebnice. A když začal nový semestr a on přišel na pokračovací kurz figurální kresby, který měl tentokrát v úterý a pátek, vedle učitele stál Elliot.

Remi zamrzl ve dveřích. "Zavazíš," napomenul ho někdo za ním. Remi tak sklopil pohled a vydal se na místo na druhé straně učebny, než kde stál Elliot s učitelem a o něčem mluvili. 

Když pak nastal začátek hodiny a učitel začal mluvit, Remi si všiml, jak se Elliot začal rozhlížet po místnosti, a tak předstíral, že si ho nevšímá. Čekala ho ale hodina a půl, kdy bude muset opět analyzovat celé Elliotovo tělo, aby ho co nejpřesněji nakreslil.

Oddechl si, když učitel postavil Elliotovi stoličku doprostřed tak, že Remi měl na něj výhled spíše z boku. Něco mu říkalo, že kdyby byli sobě čelem, Elliot by z něj nespustil pohled, jako to dělal do té chvíle, než si na stoličku sedl. 

Elliot se svlékl do spodního prádla. Remi se připravil kreslit. A bylo to v tu chvíli úplně stejné jako tehdy první hodinu před skoro pěti měsíci, jenže jejich společná minulost v tom dělala rozdíly. 

Vzchopil se. Namluvil si, že ten kluk před ním není Elliot. A hned se mu kreslilo lépe.

Čas ale i tak utíkal velmi pomalu. Když si Remi už myslel, že dokonce hodiny zbývá tak patnáct minut, zjistil, že ještě třičtvrtě hodiny. A celých těch čtyřicet pět minut přemýšlel nad tím, jak se co nejrychleji vypařit ze třídy, kdyby náhodou s ním chtěl Elliot mluvit.

I když, to bylo taky nepravděpodobné. 

Přesto na konci hodiny naházel tužky zpátky do penálu, posbíral si věci a než se vůbec stihl Elliot obléct, byl pryč. 

Oddechl si. Vydal se na teorii malby do vedlejší budovy, přičemž mu bilo srdce způsobem, jako by právě utekl smrti. Bude z hodin figurální kresby takhle utíkat do konce roku?

Hned na to ovšem zjistil, že jeho útěk zase tak úspěšný nebyl. Sotva totiž vešel do budovy B, kde měl další hodinu, a začal procházet chodbou, někdo ho popadl z paži a vtáhl do jedné z prázdných tříd. 

Když se otočil, stál s ním v místnosti Elliot. "Potřebuju s tebou mluvit."

"Já ti nemám co říct," odpověděl Remi, připraven odejít. Elliot ho zastavil.

"Já ale tobě jo."

Drama se Remimu vyhýbalo obloukem. Nikdy pořádně nic řešit nemusel, jelikož celý svůj život byl zavřený doma mezi výkresy a knihami a byl spokojený. Zatímco jeho přátelé na společných akcích řešili jejich první románky, Remi přemýšlel, co bude kreslit, až přijde domů. 

Proto nevěděl, jak reagovat. Sám byl totiž zmatený, co chce. Jestli vůbec chce s Elliotem mluvit. 

"Za pár minut mi začíná hodina," namítl. "Nemám čas."