(Art)lover

⁕ 48 ⁕

Mělo to ale jeden háček. Elliot se sice nejspíš vrátil do Anglie, ale Remi netušil, kde momentálně bydlel. A rozhodně neměl dostatek financí na to, aby vydražil jedno z jeho děl. To by se nikdy nedoplatil.

A tak vše vsadil na to, že bydlí Elliot tam kde dřív. V domě ve městě, kde to všechno začalo, sedm zastávek od Remiho bytu, kde už několik let nebydlel.

Jedno sobotní dopoledne se tedy vydal na cestu. Vlak ho dopravil do města, jeden autobus ke škole, kde se prošel. Na nástěnce stále hlásili každý Elliotův úspěch. Pak se postavil zpátky na zastávku a čekal na autobus k Elliotovi domů. Taková nostalgie ho v tu chvíli pohltila. Minimálně dvakrát týdně takhle za Elliotem jezdil, ať už sám nebo s ním.

Když se v autobuse posadil, říkal si, jaký je blázen. Proč za ním vůbec jel? Co mu řekne?

Musel se omluvit. To byla jeho priorita. Nic jiného neočekával.

Vlastně tak trochu ani neočekával, že tam Elliot opravdu bude. Byla to téměř hloupost - pravděpodobně měl nový domov v srdci Londýna, někde blízko galerie, kde vystavoval, protože si to mohl dovolit.

Vystoupil a váhavým krokem došel až před vstupní dveře. Trvalo mu dobré dvě minuty, než zvedl ruku a zazvonil.

Nic se nedělo. Zazvonil podruhé. Pořád nic.

Byl naprosto hloupý. Samozřejmě, že tady Elliot nebyl. Otočil se k odchodu.

A v tu chvíli se dveře otevřely. Remi sebou trhl zpátky. Stál tam Elliot, očividně rozespalý, a mžoural na Remiho přes slunce, které si nedalo pokoj. "Remi?" zeptal se překvapeně.

"Takže bydlíš tady," vydechl.

"Dočasně, jo," odpověděl Elliot. "Než mi dostaví byt v Londýně."

Samozřejmě. Nastalo mezi nimi ticho. Tohle byl špatný nápad. Nemohli vrátit čas. Nemohli být takoví, jako kdysi. Od toho, co Remi utekl z toho hotelového pokoje, se neviděli. Uběhl další rok.

Čas jim proklouzával mezi prsty. Už ho ztratili tolik.

Elliot ustoupil. "Půjdeš dál?" zeptal se.

Remi si skousl ret a nepatrně přikývl. "Asi jo," odpověděl.

Jakmile prošel dovnitř a sundal si kabát, Elliot se na něj usmál. S otevřenou náručí si přiblížil k Remimu, jako by ho chtěl obejmout, ale ten ustoupil, zavrtěl hlavou a řekl: "Promiň. Já... já se ti musím omluvit."

Nezasloužil si Elliotovo objetí. Nechtěl žádnou náklonnost, dokud se alespoň neomluví.

Elliot nakrčil obočí. "Za co?"

"Za to, jak jsem tě využil." Když Elliotův zmatený výraz nemizel, pokračoval. "V tom hotelu v Londýně. Měl jsem Jenny, ale využil jsem tě na jednu noc a zmizel. Bylo to... bylo to prostě ode mě hnusný. Lakomý. Vůči Jenny i tobě. A cítím se za to strašně."

"Remi-"

"Takže se omlouvám," přerušil ho. "Za to, jak jsem tě využil, i jak jsem zmizel," ukončil to.

Chvíli stáli v tichu. Elliot očividně nevěděl, co se sebou. Nakonec ho pobídl, ať si jdou sednout do obýváku. Bylo neuvěřitelně zvláštní být u něj doma po tolika letech, co tam trávil čas několikrát týdně. Elliot jim udělal něco na pití a když se z kuchyně vracel, konečně promluvil. "Já ti to neměl za zlé, Remi. Souhlasil jsem. Taky bych se mohl cítit blbě, protože máš snoubenku. Promiň, teď už asi manželku. Ale já toho ani trochu nelitoval. Takže taky v tom nejsem nevinně. Děláme chyby."