(Art)lover

⁕ 27 ⁕

V Elliotovi se praly emoce.

Díky Remimu se pro jednou zase cítil upřímně šťastně, na druhou stranu mu něco našeptávalo, že si to nezaslouží. Jeho vzpomínky na Michaela byly vzhledem k situaci živější než kdy předtím - vzpomněl si na něj pokaždé, co Remiho políbil, co spolu spali, co se ho jen dotkl. Nebylo to ale tak, že by před jeho dotekem uhýbal, to se už nějakým způsobem odnaučil. Jen jeho hlava se nevzdávala a na Michaela myslela. 

Ale život pokračoval dál. Cítil, že se to lepší. Ukončil druhý ročník vysoké školy, Remi ten první. Remiho závěrečná práce na figurální kresbě byla vyhlášena tou nejlepší onoho akademického roku, zatímco Elliot pyšně stál vedle profesora a tleskal mu. Možná to bylo trochu nefér, když byl na zkoušce Elliot modelem a Remi jeho tělo znal doslova nazpaměť a měl desetkrát více nakresleno jeho postavu, ale to nikdo nemluvil.

Pak přišlo léto a Elliot se bál, že Remiho moc neuvidí. Že bude převážně doma u rodičů, protože pro ně neměl výmluvu, proč by zůstával na bytě, jak sám řekl. Pak ale Remi přišel s tím, že si našel v práci jednom antikvariátu, který neměl daleko od bytu a Elliot si oddechl. I když byl člověk, co rád trávil čas sám, od toho, co začali s Remim spolu chodit, poznal, že je přece jen lepší, když je s někým. Tedy, ne s někým, s Remim. Nemyslel tak tolik na to, čím si prošel.

A tak byl spokojený. Navštěvoval Remiho v práci, líbali se mezi regály starých knih, když byl obchod prázdný, chodili několikrát týdně malovat na různé lokace (a na sebe) a když už se Elliot sám vrátil domů, šel rovnou do studia jeho táty.

Postavil se před svou sochu, na kterou pořádné nešáhl už skoro rok. A pokračoval v práci. 

"Přišel ti dopis," houkl na něj jeho táta v jednu chvíli a hodil mu na zem do studia obálku. Elliot se překvapeně otočil a došel si pro něj. Adresa a jeho jméno bylo napsáno na psacím stroji, a tak do otevření nevěděl, od koho dopis je. 

Rozložil list uvnitř jako první koukl na podpis na spodu stránky. Michael.

Okamžitě dopis odhodil. Sledoval, jak pomalým houpavým pohybem padá na zem. Pak si uvědomil, že drží v ruce i tu obálku, tak odhodil i tu.

Trvalo mu dobrých pár minut, než se jeho srdce uklidnilo a on se k dopisu vrátil. Sedl si na zem do tureckého sedu a vzal ho. Naprosto nejistý, jestli by to měl vůbec dělat, začal číst. 

Elliote,

vím, že tohle asi nečekáš a že ani nechceš, abych tě kontaktoval. Už jsou to skoro tři měsíce od toho, co jsem tě potkal v galerii. Ozývám se teď, protože když jsem viděl tvou reakci na mě, přemlouval jsem se, že tě raději nechám být, ale potřeba se ti omluvit byla silnější.

Víš, že jsem vždy preferoval osobní setkání. Konverzaci z očí do očí. Co kdybychom se sešli tuto sobotu v tom baru, kde jsme si vždy vyžádali ty extravagantní skleničky a vtipkovali, že si je pořídíme domů? V sedm večer na tebe budu čekat. 

Prosím. Dej mi ještě jednu šanci. Ne úplnou, jen na to se omluvit.

Tvůj Michael.

Elliot cítil slzy. Narážka na jejich společné bydlení. Tvůj Michael. Každé slovo mu vráželo kudlu do srdce.

Kdysi Michaela opravdu miloval. Záleželo mu na něm. Myslel si, že v něm našel své životní štěstí a proto mu tak dlouho trvalo odejít. Proto se teď nachytal, že vážně zvažuje za Michaelem jít. Třeba to bylo to, co potřeboval. Udělat za ním velkou tlustou čáru tím, že se s ním sejde, aby to uzavřeli.