(Art)lover

⁕ 38 ⁕

Elliot nemohl spát. Už několik dní nemohl spát.

Byl unavený především psychicky z toho, jak se v něm míchaly emoce. Byl na sebe pyšný, že to dokázal. Měl radost, když v pátek uslyšel výsledky a zjistil, že odabsolvoval s nejlepším skóre za posledních dvacet let. Pak se ale podíval na Remiho a doslova ho zabolelo u srdce.

Remi se změnil. Byl tišší, přítulnější a když ho Elliot při bdělých nocích sledoval, jak spí, po tvářích mu tu a tam stekly slzy.

Měl neuvěřitelný strach z toho, co bude dál. Měl se přestěhovat přes oceán, na druhou stranu světa. Nikoho tam nebude znát, nebude tam mít člověka, jako měl Remiho, za kterým by mohl přijít, když se cítil nesvůj.

Nikdo tam nebude znát jeho minulost. A neměl tušení, jestli je to dobře nebo ne.

Nevěděl, co dělat. Měl odjíždět na v polovině července kvůli nějakému soustředění před začátkem Nicoy školy. Zbýval jim měsíc. Měl se s Remim rozejít už teď? Měli by předstírat, že se nic neděje až do jeho dne odjezdu? Byl zmatený.

Ale komunikace byla přece základem vztahu. A ten jejich stejně s jistotou končil, takže když jednou leželi spolu v posteli u něj doma, zeptal se. "Remi?"

"Hm?"

"Kdyby... kdybys to chtěl ukončit už teď, kdyby ti to bylo nepříjemný nebo nevím... Můžeme. Nemusíme čekat do posledního okamžiku, než odjedu," řekl opatrně.

Remi k němu vzhlédl. A uchechtl se. "Právě jsme spolu spali. Vypadá to, že je mi to nepříjemný?"

Elliot se trochu uvolnil a pousmál se. "Ne," odpověděl a přitiskl si ho více k sobě. Držel ho v medvědím objetí, dokud málem nemohl dýchat, začal ho lechtat, smáli se. Elliot byl nejšťastnější, když byl s ním.

Samozřejmě ho napadlo, že by nikam nejel. A neskrýval by, že jediným důvodem by byl Remi. Elliot na tom nebyl dobře, než ho poznal. Sužovala ho úzkost a strach z Michaela, byl uzavřený. A i když věděl, že trauma, které mu Michael způsobil, ho nikdy plně neopustí, jeho zdravý vztah s Remim mu toho přinesl tolik, že mu bude vděčný do konce života.

Jenže věděl, že Remi jejich budoucnost neviděl společnou, že by jen čekal na to, jak se rozejdou později. Nemohl zahodit takovou šanci, něco, o čem snil od malička.

Týden po vyhlášení výsledků udělali malou oslavu onoho úspěchu. On, Remi, Nina, Vanessa a Scott, u Elliota doma, kdy donutil tátu, aby přespal ve škole, protože stejně tam alespoň jednou týdně zůstával.

Byl donucen jim ukázat také studio a jeho rozdělané sochy. Zastavil se tak u té, kterou měl rozdělanou už pěkně dlouho - dvě mužská těla zapletená do sebe - a bylo mu jasné, že už ji nikdy nedodělá. Když začne sochařit pod taktovkou Nica, uvidí, kolik chyb v té soše má už teď.

Remi se zdržoval na konci skupinky. Nejprve si Elliot říkal, že ho tour po studiu moc nezajímá, protože stejně ho zná nazpaměť, ale lhal tak sám sobě. Proto ke konci k němu došel, jedna jeho ruka mu vklouzla na pas a dal mu pusu do vlasů. Nic neříkal, nepouštěl ho. Jen mu chtěl naznačit, že je tam pro něj.

Bude to těžké. Tak moc těžké.

"Tak na toho našeho sochaře!" vyjekla Vanessa se skleničkou šampaňského v ruce. Stáli kolem stolku v obýváku, připraveni si připít. Všichni se usmáli a dokonce i Remiho koutek úst cukl do úsměvu. Tento večer byl pro něj těžký a Elliot na něj naléhal, že to dělat nemusí, ale sám Remi trval na tom, že to udělat musí. Chtělo to oslavu s přáteli.

Místností se rozeznělo ťukání skleniček o sebe. A sotva si přiložil Elliot sklenici k ústům, Remi tu svou odložil, zamumlal tiché promiňte, a vyběhl z místnosti ven.

Všichni se jeho směrem zmateně podívali. Elliotovi bylo jasné, o co šlo, a tak skleničku taky odložil a povzdechl si. "Bere to těžce," konstatoval.

"Jo," špitla Nina.

Elliot se také dal na odchod. Nejprve se podíval do koupelny, ale byla prázdná. Vyběhl schody k sobě do pokoje, ale tam Remi taky nebyl. Nakoukl do každé místnosti v patře, než se vrátil zase dolů. Seběhl schody zahnul prudce doleva a došel do studia.

Remi seděl před jeho nedodělanou sochou, kolena přitáhnutá k sobě, oči plné slz. Ellita doslovně píchlo u srdce, když ho tak uviděl.

"Promiň," vyhrkl Remi okamžitě. "Jen jsem chtěl být chvíli sám."

"Mám odejít?" zeptal se. Pochopil by, kdyby ho Remi u sebe nechtěl. Přece jen on byl ten důvod, proč tady tak sám seděl a brečel.

Dal si s odpovědí pěkně na čas, až Elliot málem odešel sám od sebe. Třeba Remi nechtěl vyslovit nahlas, že ho tam nechce, třeba si myslel, že by ho tím ranil. Nakonec ale uslyšel: "Ne."

Elliot k němu došel a sedl si vedle něj.

"Víš," začal ihned Remi, čímž Elliota překvapil, "tvůj táta se mnou mluvil."

Překvapivě se na něj podíval. "Kdy?"

"Ještě před výstavou. Odchytil si mě ve škole. Jen... jen se chtěl ujistit, že tě nebudu přemlouvat, ať nikam nejezdíš, až to místo dostaneš."

Elliot si povzdechl. "Proboha-"

"Nebylo to tak, jak to zní. Sám jsem mu řekl, že tě jen podpořím, že nemám v plánu tě přemlouvat, ať tady zůstaneš. Ale... pak mi řekl ještě to, že mě má vlastně rád. A že pro něj nebylo nejlehčí se s tvou sexualitou smířit, ale teď už je vše v pořádku a vzhledem k tvé minulosti... Zkrátka mi řekl, že by byl rád, kdybych byl právě já po tvém boku. Že jsou to jen dva roky, co budeš pryč."

"Nemůžeš na mě čekat, Remi," řekl tiše Elliot. "Co já vím, co bude za dva roky."

"Já vím," špitl. "Jen... děsí mě to, že o tebe přijdu úplně. Že prostě za pár týdnů nasedneš na tu loď a jak lusknutím prstů prostě zmizíš z mého života."

Elliot sklopil pohled. Měl samozřejmě v plánu psát Remimu třeba alespoň dopisy, ale nevěděl, jak dlouho jim to vydrží. Kolik dní bude trvat, než to Remimu nejde? A kolik dalších dnů, než dojde Elliotovi odpověď? Elliot opravu teoreticky zmizí z jeho života. A Remi z toho Elliotova.

"Nevím, co říct," přiznal se. "Tohle je prostě celý moje chyba. A ty kvůli tomu jen trpíš."

"Nenazývej to chybou," zavrtěl hlavou Remi. "Tohle je fakt jedinečná příležitost a ty to víš. Vzpomeň si na všechny ty lidi, co vystudovali uměleckou školu, ale skončili úplně jinde. Dokážeš si představit, že bys pracoval někde v obchodě?" Elliot zavrtěl hlavou. "Musíš tohoto využít. Možná je to tvá první a poslední možnost, jak prorazit jako umělec."

Elliot ho miloval. Tak moc ho miloval. Remi ho vůbec takhle podporovat nemusel, mohl být prostě naštvaný, že kvůli němu vše mezi nimi končí. Ale bylo to přesně naopak - Remi byl jeho podporou číslo jedna, i když to pro něj bylo bolestivé. I když ho to poznamenávalo více, jak třeba Elliotova otce.

Elliot se k němu otočil. Chytil jeho tvář a setřel mu slzy. "Nechci, abys na mě čekal, to vůbec," řekl pevně. "Ale jestli se za ty dva roky přece jen vrátím, jestli se znovu potkáme a tvé srdce nebude patřit ještě nikomu jinému, vezmu si ho zpátky," zašeptal. Spojil jejich rty v lehký polibek. Na chvíli se zastavil v tom okamžiku, kdy měl Remiho u sebe a pro sebe.

Protože on se po těch dvou letech nevrátil.

⁕ ⁕ ⁕

au. pardon :D

jak jsem řekla, trochu se nám to podobá mr. myslím ale, že to bude horší, takže vás jen varuju, ať jste ready a nemůžete říct, že jsem vás nevarovala :D