(Art)lover

⁕ 39 ⁕

Remi se s Elliotem rozloučil už týden před jeho odjezdem.

Mělo to jeden prostý důvod. Bylo jasné, že ho neuvidí minimálně dva roky, takže jeden týden navíc už nikomu neuškodí. Rozloučil se s ním týden dopředu, namluvil si, že už je pryč, aby měl možnost, kdyby mu opravdu hodně chyběl, ještě za ním zajít.

Řekl si ale, že to jen v tom nejhorším možném případě. Když už se s ním loučil, brečel tolik, že ho bolela hlava další dva dny a cítil se, jakoby vybrečel veškeré své slzné zásoby. Což možná i byla pravda.

Elliota jeho důvod, proč by se měli rozloučit už týden dopředu, pobavil, ale souhlasil. A pár dní před dnem rozloučení byli k nerozdělení.

A když zbýval den do Elliotova oficiálního odjezdu, Remi si přes den chtěl už skoro zatleskat, že to zvládl. Že i když za tím stálo několik slz, vzteku a nepříjemných nálad (později se svým spolubydlícím samozřejmě omluvil), v noci to na něj spadlo.

Mohl si říkat, že už je Elliot pryč, ale vždy tušil, že to není pravda. Věděl, že kdyby sedl na autobus a jel těch sedm zastávek, vyjde schody ke vchodovým dveřím a zaťuká, Elliot mu otevře.

A bylo přesně jedenáct v noci, když se zvedl z postele. Oblékl se, obul si boty. Popadl ty nejdůležitější věci, opustil svůj pokoj, byt, panelák. Autobus mu už žádný nejel, ale Nina měla ve sklepě kolo, a tak si ho bez jejího povolení půjčil.

Potřeboval ho ještě jednou vidět. Než v osm ráno vypluje směr Amerika, musel ho alespoň jednou ještě obejmout.

A tak jel, jak mu síly stačily. Nesnášel jízdu na kole, proto doteď žádné neměl, ale kdyby se vydal pěšky, trvala by mu cesta třikrát déle. Nemohl si dovolit ztratit více času.

Když vjel do ulice, kde Elliot bydlel, rozbušilo se mu srdce a začal váhat. Co když už spí? Měl by se pořádně vyspat. V šest měl s otcem vyjet směr přístav. Málem se zase otočil, ale to vědomí, že je Elliot jen pár desítek metrů od něj, ho od toho zastavovalo.

Vjel na příjezdovou cestu a zastavil. Vzhlédl. V Elliotově pokoji byla tma. Určitě už spal, nemohl ho přece takhle vyrušit-

"Remi?"

Trhl hlavou. Po jeho pravici u garáže ve tmě stál Elliot, který v tu chvíli rozsvítil světlo na kole. Připravoval se někam jet. A podle jeho výrazu Remi hned poznal, kam měl namířeno. Napadlo je úplně to samé. Oba chtěli naposled vidět toho druhého.

Remi nemotorně položil kolo do trávy a rozběhl se k Elliotovi. Skočil mu do náruče takovým způsobem, že div nespadli. Ani ho nepřekvapilo, když mu z očí zase vyhrkly slzy.

"Já tě potřeboval ještě jednou vidět," zamumlal mu do ramene a Elliotův stisk zesílil.

"Já tebe taky. Chtěl jsem jet k tobě," odpověděl.

Remi se uchechtl, ale ještě Elliota nepouštěl. Mohli tam takhle stát dobrých několik minut, slzy tekoucí z očí obou dvou. Remi se snažil nemyslet na to, že teď je to opravdu naposledy, co ho vidí.

Vypadal jak vandrák. Měl na sobě tepláky a pro něj až moc velkou mikinu, kterou mu kdysi koupila babička, i když nevěděla jeho velikost. Na poslední setkání s jeho nejoblíbenějším člověkem se mohl alespoň trochu vyfiknout.

Elliot ho od sebe jemně odtáhl. "Půjdeš dovnitř?"

Remi si utřel slzy a zavrtěl hlavou. "Kdybych šel dovnitř, dost možná bych tě zamkl někde na půdě, abys nikam neodjížděl."

"Táta je doma," uchechtl se Elliot. "Takže klidně dovnitř můžeš. On mě ráno najde a vysvobodí."

Remi se musel taky zasmát. "Ne, vážně. Vždyť tady nemám ani co dělat."

"Kdybys tady nebyl, byl bych akorát já u tebe. No, možná tak za deset minut až. Byl jsi rychlejší."

"Nebojíš se?" vyhrkl Remi. Byla to otázka, na kterou se vždy ptal sám sebe. Copak se Elliot nebál? Neměl v plánu se ho ale kdy zeptat, navádět ho, aby pochyboval.

"Čeho?"

"Toho všeho. Jedeš do naprosto nového prostředí, kultury. Nic tam neznáš. Nikoho. Co když tam lidi budou svině? C-co když tam budou lidi, jako je Michael?"

V tu chvíli Elliot pochopil, proč se tak Remi ptá. "Možná tam jsou lidi, jako je Michael, ale já budu jen doufat, že se jim vyhnu. A má to jednu výhodu - nemusím se bát toho, že Michaela potkám," pousmál se.

Remi odvrátil pohled, protože se snažil zastavit slzy. Otočil se nakonec Elliotovi úplně zády. Už před ním brečel až až, proč nedokázal přestat? "Nemusíš se bát, že potkáš i mě," zamumlal.

"Remi, já to tak ne-"

"Já vím, že ne," přerušil ho. "Promiň, to jsem neměl říkat. Nezvládám už ani přemýšlet. Proboha. Máš štěstí, že odjíždíš o prázdninách, kdyby byla škola, jsem mimo tak půlku semestru."

Elliot došel opět až úplně k němu a zase ho jemně objal. Remi si ani neuvědomil, že mu je zima. "Pojď dovnitř. Prosím. Nachladneš," zašeptal Elliot.

Remi zase začal vrtět hlavou. "Raději fakt ne. Nechci tě rozptylovat. Jen... Jen jsem tě chtěl vidět. A vidím tě. Můžu jet zase domů."

Elliot si povzdechl. Opřel si čelo o toho Remiho. "Te desiderabo," řekl tiše.

"Co to znamená?" zeptal se Remi. "Tentokrát mi to budeš muset přeložit, slovník u sebe fakt nenosím, i když po roce a půl s tebou mě to už napadnout mohlo, ale knihovnu už tak trochu nestihnu."

"Budeš mi chybět. To to znamená," odpověděl Elliot.

"Oh. Ty mně taky. Strašně moc."

A pak ho Remi naposledy políbil. Byli před jejich domem, byli venku, ale bylo jim to jedno. Bylo jedenáct večer a v téhle ulici stejně už moc domů nebylo, jelikož byli na konci města. Remi držel Elliotovu tvář v dlaních a líbal ho, jako by neměli zítřek - a krutá pravda byla, že ho opravdu neměli.

Remi by mu toho nejraději tolik řekl.  Co všechno pro něj Elliot znamenal. Nešlo jen o to, že spolu chodili téměr rok a půl. Elliot Remimu otevřel oči v tom, že může být i šťastný. Než ho poznal, nikdy by si nemyslel, že kdy bude mít přítele. Přišlo mu to moc riskantní. Ale tak, mohl snad Elliotovi odolat? Stalo se to tak přirozeně.

Nic mu ale neřekl. Nechtěl riskovat, že se bude Elliot ohledně jeho odjezdu cítit hůř. Už tak ho to dost bralo.

Když své rty od sebe rozpojily, Elliot ho ještě naposledy objal. "Nikdy na tebe nezapomenu. Nikdy. Ani nevíš, co všechno jsi pro mě znamenal, znamenáš a stále budeš."

Remi brečel jak malé dítě, tím jsi byl jistý. "To by sis zkusil, na mě zapomenout," zamumlal Remi s lehkým smíchem, který byl ve finále spíše nucený. Cítil se totiž mizerně.

"Nikdy," zopakoval Elliot. A Remi mu věřil.

Což byla nejspíše chyba. O to víc totiž bolelo, když Elliotova kariéra díky Nicovi de Fuegovi vystřelila do výšin a on nikdy ani nenaznačí, že by nějakého Remiho znal.

⁕ ⁕ ⁕

TAK A JDEME NA TO