(Art)lover

⁕ 33 ⁕

Latinský slovník byl už snad Remiho nejlepší kamarád. Život s jeho přítelem nebyl zrovna nejlehčí.

Seděl opět v knihovně. Opět v latinské sekci a koutkem oka pozoroval Tysona, který se nebezpečně pohyboval o pár regálů dál a doufal, že si ho nevšimne.

Postupně hledal všechna slova Elliotovy věty. Ten seděl vedle něj a potutelně se usmíval, jelikož se ho od včerejška snažil Remi přemluvit, ať mu slova přeloží. Na jednu stranu byl naštvaný, že mu to Elliot nechtěl říct, na druhou stranu mu ale ta škodolibost kouzlila úsměv na tváři a bylo mnohem lepší, než zamlklý Elliot, kterému čelil posledních několik dní.

"Snad nebo možná... Bůh... Ty... Chybí mi ještě jedno slovo. To jsi mě nazval Bohem nebo co?" zeptal se otráveně.

Elliot začal ťukat prsty o stůl v nějakém rytmu. "Ty jo, to ti řeknu příště. A dokonce tomu budeš konečně rozumět! Už ale přihořívá, neboj," zašeptal v odpověď.

"Jak ses vůbec naučil tak dobře latinsky?" zeptal se Remi. Uvědomil si totiž, že měl latinu s Elliotem spojenou takovým způsobem, jako by to byl jeho mateřský jazyk.

"Chodil jsem na soukromé lekce od svých patnácti. Ten jazyk mě fascinuje. A táta ho taky docela dobře ovládá, používali jsme to mezi sebou, abychom naštvali mámu."

Remi se pousmál. V tu chvíli ale našel poslední slovo, které mu chybělo. Podíval se na slovo poslat/seslat v knize a na všechna ostatní, co si napsal už dříve. A nějak z toho zformuloval větu. "Tebe m snad seslal Bůh," zamumlal.

Elliot ho s tím nejkrásnějším úsměvem na tváři poplácal na rameni a postavil se. "No vidíš, jak ti to jde."

"Kam jdeš?" sykl na něj Remi. Divil se, že už na ně nevletěla knihovnice, latinská sekce ani nebyla tak daleko od jejího pultíku.

"Na hodinu."

"Teď?"

"A kdy jindy? Začíná za deset minut."

"Ale-" odmlčel se. "Ale to nemůžeš!"

"Ne?"

"Ne po tom, co jsi mi právě řekl!"

"Teoreticky jsem ti to řekl už včera," našpulil pusu a opravdu se dal k odchodu. Kývl na knihovnici, kolem které procházel, ale dostal jen zamračení jako odpověď.

Remi rychle strčil slovník zpátky do police, kde ho vzal, shrábl všechny věci ze stolu do tašky a rozběhl se za Elliotem. Doběhl ho kousek za vstupem do knihovny, přesně tam, kde se také nacházeli záchody, a tak ho zkrátka popadl za zápěstí a vtáhl dovnitř. Všechny kabinky byly otevřené a u umyvadel se také nikdo nenacházel, a tak se zkrátka opřel o vchodové dveře, aby toalety znepřístupnil případným příchozím, a přitáhl si Elliota k sobě.

Jejich rty do sebe narazily a Elliot se rozesmál. Remimu tolik do smíchu nebylo, protože v tu chvíli pociťoval tolik emocí, že je prostě potřeboval ze sebe dostat. "Já tě tak moc miluju," vydechl.

"Já tebe samozřejmě taky, ale vážně nestihnu tu hodinu," namítl Elliot, ale při tom se nepohnul ani o centimetr. Kdyby opravdu chtěl, mohl prostě odejít, místo toho zůstával stát, ruce na Remiho pasu.

"Ale přitom nikam nejdeš," rýpl si Remi.

"Ne, no."

"A to proč?"

"Protože mě rozptyluješ."

Remi se zasmál, než zase spojil jejich rty. Pár krátkých polibků a Elliot se od něj začal odtrhávat, aby šel na hodinu. Z toalet vyšli, jako by se nic nestalo, a málem narazili do procházející skupinky lidí.