(Art)lover

⁕ 08 ⁕

Elliotův pokoj byl přesně tak umělecký, jak si ho Remi představoval. Bílé stěny, na nich spousty kreseb, maleb, plátna opřená pod oknem, na jehož parapetu bylo snad trilion pokojových kytek... Zkrátka se cítil, jako by vešel do dalšího studia, když do pokoje včera vešel. 

Probudilo ho slunce, které okny svítilo dovnitř. Spal na zemi, Elliot mu přichystal nějakou povlečenou matraci, dal mu peřinu a tolik polštářů, kolik jen chtěl. Když se posadil a protáhl se, všiml si, že už je Elliot vzhůru. A že sedí na své posteli se skicákem v ruce.

"Jedna věc, kterou bys o mně měl vědět, je, že neustále kreslím všechno a všechny bez jejich povolení," řekl jako první, když se Remi pohledem zastavil na jeho skicáku.

"To je první věc, kterou jsi mi o sobě řekl," troufl si říct.

Elliot se pousmál. "Včera jsem ti řekl, že máma s námi nežije."

"Dobře, tak druhá věc."

"Mám sestru. To máš třetí věc. Žije s mámou."

Remi přikývl. "Tohle bude znít strašně blbě, ale kolik ti vůbec je?"

Elliot se znovu na něj podíval a uchechtl se. "To sis ještě nevšiml, že jsem o ročník výš?"

"Mohl sis dát po střední rok pauzu. Nebo naopak jsi mohl přeskočit nějaký ročník. To, že já mám dvacet, neznamená, že ty máš dvacet jedna."

Jeden Elliotův koutek vyletěl nahoru. "A máš skoro pravdu. Dal jsem si rok pauzu, než jsem se hlásil sem, ale zároveň jsem přeskočil na základce jednu třídu. Takže ve finále je mi dvacet jedna."

Remi zůstal udiveně sedět. Podíval se na své prsty, se kterými si hrál. "Proč o tobě nikdo nic neví?" zeptal se potichu.

Elliot dlouho zůstával potichu. Čmrkal si něco do skicáku a Remi se už chtěl vymluvit, že potřebuje na záchod, aby opustil to tíživé ticho. Pak ale Elliot promluvil. "To je konverzace na jindy," řekl jednoduše. 

"Můžu mít ještě jednu otázku?" zeptal se. 

Elliot se nepohnul ani o centimetr. "Záleží jakou."

"Co jsi mi tenkrát řekl v latině, když ses díval na mé portréty?"

Následoval další Elliotův úšklebek. Stále nepřestával kreslit. "Však jsem ti to tehdy přeložil."

"Mám latinu. A slovo umění v té větě nebylo. Musel jsi říct něco jiného."

Elliot zvedl pohled. Chvíli si v tichu Remiho prohlížel, ale Remi ten pohled poznal. Analyzoval jeho obličej pro kresbu. Až když se opět začal věnovat dílu ve skicáku, promluvil. "Latinou mluvím, když nechci, aby mi lidé rozuměli."

"Proč? Proč to tedy vůbec říkáš nahlas?"

"Protože pak ty věci nemusím v sobě dusit a mám dobrý pocit z toho, že jsem to někomu řekl nahlas."

"Takže řekneš mi pravdu o tom, co jsi mi tenkrát řekl?"

"Gaudeo i occurrit vobis. Jsem rád, že jsem tě poznal."

V pokoji nastalo takové ticho, že byl slyšet jen zvuk Elliotovy tužky, jak kreslil. Remi nevěděl, co říct. Tohle nečekal, i když on vlastně ani nevěděl, co čekal. Snad nějakou nadávku, urážku? To se mu k Elliotovi nehodilo. 

Jeho nízké sebevědomí mu ale začalo našeptávat, že tohle přece možné nebylo. Proč by kluk, jako je Elliot, byl rád, že potkal někoho, jako je Remi?

"Proč?" uchechtl se nahlas.

Elliot si povzdechl a odložil skicák s tužkou stranou. "Kdybych měl být stoprocentně upřímný, musel bych ti říct i věci, které nechci. Takže budu upřímný jen částečně a řeknu ti, jsi prostě fajn. Bezproblémový. Klidný. Nečekáš ode mě, že se za tebe přimluvím u táty nebo u jiného profesora. A po delší době někoho takového potkat, zkrátka si toho vážím. Navíc jsi sakra talentovaný."

Remi by se vsadil, že tohle byl nejdelší monolog, který kdy Elliot vyslovil od toho, co se znali. Problém? On nebyl člověk, který uměl přijímat komplimenty. Vyhnul se tedy jeho očnímu kontaktu a místo toho začal skenovat dveře od Elliotova pokoje. "Uhm, díky," zamumlal.

Elliot se zvedl z postele. "Donesu něco k snídani," řekl a zmizel.

Remi se také postavil. Nejprve ustlal peřinu, pod kterou ležel, ale nevěděl, kam by ji měl schovat a tak ji nechal poskládanou ležet na matraci. Pak periferně zahlédl na Elliotově posteli onen skicák a vzal ho.

Mohl by mluvit donekonečna o tom, jak byl Elliot talentovaný. Když ale viděl rychlé skici jeho samotného, poprvé mu slova došla. Byly tam tři. Jedna, kterou musel začít teď, když si povídali, další byla, když spal a u té třetí to zkrátka určit ani nemohl. Nedokázal sni poznat, jestli byla nakreslená dneska nebo včera.

Remi jeho skicákem trochu prolistoval a hned pochopil Elliotova slova. Vážně kreslil nejspíš vše, co uviděl, když měl tužku v ruce. 

Jakmile se Elliot vrátil, Remi už seděl na židli, skicák zpátky na svém místě. Elliot mu řekl pár časů odjezdů autobusů, které si pamatoval, ale Remimu stačil ten nejdřívější. Nemohl Elliota už více otravovat. Vzal si své oblečení, které stejně mohl vyhodit, protože tahle barva nešla z oblečení pryč řekl Elliotovi, že hned, jak jeho oblečení opere, vrátí mu ho.

Panebože. Když si to tak uvědomoval, musel být pro Elliota neuvěřitelná přítěž. 

"V pondělí se zase domluvíme?" zeptal se Elliot u dveří.

"Nebudeš moct normálně v pátek?"

"Ještě nevím, možná budu pomáhat tátovi s nějakou výstavou."

"Víš, nemusíme v tom už pokračovat. Pomohl jsi mi podchytit základy, teď už to chce jen praxi," řekl Remi. 

Elliot pokrčil rameny. "To je na tobě, jestli chceš pokračovat nebo ti to stačilo. Já s tím nemám problém."

"Domluvíme se v pondělí," odpověděl Remi. "Já si to rozmyslím. Každopádně děkuju. Za všechno."

Přišlo mu, že po téhle návštěvě ani pokračovat nemohl. Zničil jim barvu. Rozlil ji po celé podlaze a Elliot to sám uklízel, zatímco on okupoval jejich sprchu. Musel u nich přespat, což také neudělalo nejlepší dojem. Cítil se strašně.

Ale když v jedenáct večer pózoval Elliotovi v jedné šílené póze pro jeho projekt a smáli se sobě navzájem, byl šťastný. A přišlo mu, že Elliot se taky chvíli nehlídal a užíval si okamžik. 

Navíc, odcházel s pár informacemi o Elliotovi, které předtím nevěděl. A to byl pokrok. Přece by nic neříkal někomu, kdo mu vadil, že?

Jakmile dojel domů, Nina ho málem zakopala sto metrů pod zem. Začala vyšilovat, že netušila, kde je, že se vždy vrátil stejným autobusem a najednou nebyl nikde k nalezení. Scott seděl na sedačce a protáčel očima. "Však bylo jasný, že akorát zůstal u toho kamaráda," snažil se obhájit Remiho.

Nina byla vždycky jako taková jejich máma, vždy měla tendenci se tak chovat. Naopak když doprostřed chaosu přišla Vanessa, opřela se o kuchyňskou linku a mrkla na Remiho. "Proč jsi tam asi spal? nějaký pokrok?"

Remi se uchechtl. "Žádný pokrok. Zkrátka jsem mu zničil barvu, vylil ji celou na sebe a tak dlouho jsem ji nemohl vymýt z vlasů, až mi ujel poslední autobus. Tečka."

"Takže to máš na sobě jeho oblečení?"

"Jo."

"Romantické," zamumlala si pro sebe, ale i tak ji Remi slyšel. Neměl ale energii na to odpovídat a tak jen se smíchem protočil očima. 

"Za trest vaříš dneska oběd," ukončila debatu Nina. "A umyješ i nádobí."

"Ano, mami," odpověděl Remi za doprovodu Scottova smíchu. Nina si odfrkla a odkráčela rázně do jejího pokoje, který sdílela s Vanessou.

Remi tedy udělal jednoduché těstoviny na oběd a pak i bez problému umyl nádobí. Nedělalo mu to nikdy nijaký problém.

Když se pak v pondělí objevil na hodině figurální kresby, na Elliotově místě stála dívka, která pro ně pózovala v pátky. Celý týden se Elliot neukázal.

⁕⁕⁕

...já už výmluvu ani nemám, rip zkouškové, here we goooo artlover