⁕ 32 ⁕

1.4K 198 11
                                    

Nina vešla do obýváku zrovna, když Remi opět pomáhal Elliotovi s namazáním modřin, které se za těch pár dní zbarvily do několika barev.

Remi si upřímně myslel, že jsou na bytě sami, když se Nina zjevila z jejího pokoje. Elliot si rychle zakryl tělo rukami a Remi se také snažil svým tělem Elliota co nejvíce skrýt, aby Nina jeho modřiny neviděla.

"Oh, pardon!" vyjekla. "Nevěděla jsem, že jste tady."

"Nápodobně," odpověděl Remi. Nina věděla, co se Elliotovi stalo. Remi to jí i Vanesse zkráceně řekl (Scottovi ne, protože ten v první řade ani nevěděl, že byl Elliot bit), ale i tak věděl, že Elliot nechce, aby ho takhle někdo viděl. 

Nina se k nim otočila zády, zatímco si napouštěla vodu. "Jak se cítíš, Elliote?" zeptala se

"Lépe, děkuju," odpověděl Elliot tlumeně. Remi se k němu otočil a pomohl mu přetáhnout triko přes hlavu.

"Stejně jsem už hotový," zašeptal. Jakmile Elliotovi z trika vykoukla hlava, přikývl. "Už dobrý!" zvolal na Ninu. Ta se tedy otočila a postavila se do své klasické pozice - opřela se o kuchyňskou linku.

"Budu dělat na večeři dneska pizzu, dáte si taky?" zeptala se.

Remi se podíval na Elliota. Od toho, co se stalo to s Michaelem, byl zamlklý, dokonce i když byli s Remim o samotě. Proto nechtěl mluvit i za něj. Vlastně ani nevěděl, jestli zbytek dne budou trávit spolu a jestli jo, jestli u Elliota nebo u něj.

Elliot k němu vzhlédl. "Můžu tu přespat?" zeptal se.

Remi se pousmál a přikývl. Ani by ho totiž nepřekvapovalo, kdyby chtěl jet domů a být sám. Už se to párkrát taky stalo.

"Tak jo, udělej jednu i pro nás," odpověděl Nině. 

Nina radostí zatleskala. "Něco si zahrajeme. Uděláme si pěkný večer. Myslím, že více z nás potřebuje přejít na jiné myšlenky." Nejspíš narážela i na Scotta, se kterým se před pár dny rozešla jeho přítelkyně. Remi s ním vlastně od té doby ani nemluvil, protože trávil momentálně více času s Elliotem než normálně a když už se potkali, Scott s ním mluvit nechtěl. 

Elliot se pousmál, což udělalo Remimu radost. "Tak jo," řekl tak, aby ho Nina slyšela. "To zní super."

Než se ale i ostatní vrátili ze školy, Remi s Elliotem se zavřeli u něj v pokoji. Remi automaticky vytáhl plátno pro Elliota a podal mu ho i se štětci. Poslední dobou hodně maloval, především abstraktně, a i když od incidentu s Michaelem udělal už pět abstraktních maleb, Remimu vysvětlil jen dvě.

Nenutil ho mluvit. Věděl, že Elliot potřebuje prostor, aby to po svém zpracoval a byl si jistý tím, že ví, že s Remim může kdykoliv mluvit. Taky se mu tu a tam otevřel. 

Na jednu stranu se jejich vztah posunul na úplně nový level intimnosti. Najednou nepotřebovali slova, aby jeden druhému porozuměli. Remimu přišlo, že se naučil Elliota číst jako nějakou knihu - když potřeboval být sám, nechal ho. Když potřeboval někoho, Remi ho objal a nepouštěl tak dlouho, dokud se necítil lépe. Co se týkalo jeho modřin, bylo to něco, co bylo jen mezi nimi. Když večer spolu leželi, Remi prstem obkresloval jednotlivé modřiny, což kupodivu Elliota uklidňovalo. Když se ho Remi zeptal, jestli mu to akorát nepřipomíná jejich přítomnost na jeho těle, přikývl, ale doplnil tohle: "Ale taky mi to připomíná to, že nejsi někdo, kdo je způsobuje, ale pomáhá mi se s nimi vypořádat."

Remi ho tak moc miloval.

Deset dní po tom, co se to stalo, byl Elliot podruhé předvolán na policejní stanici. Poprvé to bylo, když šel podat výpověď o tom, co se stalo teď ale i tehdy, protože Elliotův táta se dožadoval toho, ať najdou i to staré udání, které opět otevřeli. Nemohli takhle zpětně sice dokázat, že šlo o dlouhodobější týrání, protože zpráva o celém tom udání byla pěkně odfláklá, ale stačilo to.

Ne k tomu, aby šel Michael sedět. I tak se Elliot vrátil s jednou dobrou zprávou. "Má zákaz se ke mně vůbec přiblížit," vykřikl nadšeně. "A taky musí navštěvovat psychologa kvůli problémům se vztekem!"

Remi viděl to mírné zklamání, že je Michael stále na svobodě, ale v tu chvíli ho přebíjela radost z toho, že Michael se k němu už nemohl přiblížit ani ho kontaktovat. 

A tak u Remiho v bytě vypukla druhá oslava s pizzou od Niny, kterou si Elliot tři dny předtím zamiloval. Když se pak objevil Scott po večerní přednášce, byl nemálo zmatený z toho, co se vlastně dělo. Remi si stoupl, připraven ho vzít stranou, aby si vymyslel nějakou lež, kterou by oslavy odůvodnil, ale Elliotova ruka ho zastavila. "Nech to na mně," řekl tiše a obešel ho. 

Scott nevypadal zrovna nadšeně, když k němu Elliot došel. Stále to bylo mezi nimi trochu skřípající, i když si Remi nedokázal plně vysvětlil proč. 

Tím dnem se ale vše smazalo. Remi sledoval, jak Elliot tiše v kuchyni Scottovi v rychlosti vysvětluje nejspíš vše, co se stalo. Scottův výraz se pomalu měnil ze znuděného na šokovaný. 

Remiho zahřálo u srdce, že Elliot začal jeho přátelům natolik věřit. Že se rozhodl o své minulosti mluvit, smiřovat se s ní. 

Uběhlo asi pět minut, když se Scott s Elliotem krátce objali a už byli na cestě zpátky za ostatními. "Řekls mu to?" zeptal se Remi tiše.

"V hodně zkrácené verzi, jo," odpověděl. 

Remi se pousmál. "Jsem rád, že o tom mluvíš."

Elliot mu stiskl dlaň. "Já upřímně taky. Gratias tibi." Děkuju ti.

"Za co?"

"Jen přemýšlej."

Až později pochopil, že mu děkoval za to, jak mu Remi pomáhal se vyrovnávat s celou tou situací. Že mu dopomohl k tomu, aby o tom dokázal mluvit a nedusil to v sobě. 

"Tak myslím, že máme co oslavovat," přerušil jejich krátkou konverzaci Scott a zvedl skleničku se šampaňským, které mu mezitím Van nalila. 

"Jo, to jo," vydechl Elliot. Všichni si přiťukli, napili se a rozesmáli se, když Remi vylil půlku šampaňského na sebe, protože se zkrátka netrefil do pusy. Snažil se totiž nespouštět oči z Elliota, aby viděl třeba jen malý náznak úsměvu, což se mu také povedlo. Elliot se po dlouhé době v tu chvíli opravdu bavil. 

Později mu Remi u něj v pokoji opět mazal modřiny, protože už to zkrátka byl takový jejich malý rituál. A bylo to poprvé, co se u toho Elliot netvářil jako tělo bez duše. 

"Jsem fakt rád, že máš takové kamarády," řekl v jednu chvíli.

"Máme," opravil ho Remi. "Jsou to i tví kamarádi."

"Máme," odpověděl Elliot s úsměvem. "Já jen... to, že se nemusíme skrývat ani před nimi, je strašně fajn pocit."

"Jo, to jo." Nedovedl si představit, že by jeho vztah s Elliotem musel být tajný tak moc, že by o nich nevěděli ani jeho spolubydlící. Opravdu by byli odkázaní jen na Remiho malý pokoj nebo na Elliotův dům s tím, že by s nikým nemohl Elliota probírat. Ať už před tím, než začali být spolu nebo i teď. Zkrátka někdy potřeboval vběhnout Nině a Vanesse do pokoje a jen tak jim oznámit, jak je s Elliotem šťastný. 

Jakmile Remi zavřel mastičku, Elliot se bez váhání natáhl pro polibek. Remi se do polibku usmál, protože za posledních deset dní jich měl dle jeho vkusu nedostatek. 

"Už se vracím zase do normálu, slibuju," řekl tuše Elliot, když jejich rty rozpojil.

"Jsi normální celou tu dobu," odpověděl Remi. Nechtěl, aby si Elliot myslel, že je s ním něco špatně jen proto, že se po svém vyrovnává s traumatem.

"Forte Deus misit te ad me," zašeptal mu Elliot do ucha. 

Remi protočil se smíchem očima. Zase něco, co si bude muset přeložit. Ale i přesto, že mu zatím nerozuměl, mu nahnal Elliotův hlas husí kůži. 

⁕ ⁕ ⁕

už jsem to psala před pár kapitolami, než mou hlavu zase něco napadlo, ale teď už fakt, od teď budeme trošku skákat v čase :))

(Art)loverWhere stories live. Discover now